Kam strkáme ruce

Říká se, že by člověk neměl strkat nos do toho, do čeho ho strkat nemá. Vědí to zejména politici a myslí si to i novináři.

Toto rčení by se s úspěchem dalo dosadit i na horní končetiny. Vzpomínám, že před časem novináři z britského deníku The Sun svým čtenářům líčili šokující příhodu poštovního doručovatele z hrabství Somerset Alana Wakleyho, který při vybírání poštovní schránky z ničeho nic ucítil v ruce palčivou bolest. Uštkl ho had.

            „Jakmile Wakley vytáhl ruku z poštovní schránky a spatřil ránu po hadově kousnutí, okamžitě mu došlo, co se stalo.  Z rány ústy vysál veškerý jed a teprve poté začal uvažovat, co dělat dál,“ píše britský deník a dodává, že poštovní doručovatel si už asi dá v budoucnu větší pozor, kam strká své ruce.

            A tady se mi zdá, že žurnalisté ve svých uzávěrech přestřelili. Pátrala jsem, jak je to s volným výskytem hadů v britském hrabství Somerset a nic nenasvědčuje možnosti, že zde na vás z poštovní schránky běžně vykoukne had. Procentuelně je ta šance stejně vysoká, jako že se totéž stane na Kladně. V obou místech je pravděpodobnější, že pracovníkům pošty natrhne nohavice jezevčík. Vzhledem k tomu, že strkání rukou spadá do poštovně doručovatelské pracovní náplně, bylo by lehce paranoidní, pokud by pošťáci pravidelně přistupovali ke schránkám s myšlenkovým otazníkem: nekousne mě dneska had?, a před každou plechovou úschovnou bázlivě zvažovali, zda do ní ruku vstrčí.

            Jenže pak jsem se na tiskovou zprávu ještě jednou zadívala a britským žurnalistům jsem se v duchu omluvila. No schválně, také si to ještě jednou přečtěte. Kdybych byla pošťákem Wakleym, ucítila palčivou bolest a vytáhla ruku z poštovní schránky, na rozdíl od něj by mi okamžitě nedošlo, co se stalo. Pomyslet na hadí uštknutí by bylo to poslední, co by mě napadlo. Tipovala bych to maximálně na škrábnutí ostrým drátem či bodnutí nedobrovolně uvězněnou včelou. A zatím co si pohotový Brit okamžitě zachraňoval život tím, že vysával z rány jed, já bych ukázněně pokračovala v roznášce a jed by mi zákeřně koloval v žilách. A jelikož se Wekley zachoval tak duchapřítomně, napadá mě, že ten člověk prostě musel očekávat, že ho jednoho dne uštkne had schovaný v poštovní schránce. Možná v to dokonce léta doufal.

            Z toho mi vyplývá, že pošťácké a politické řemeslo mají jedno společné. Neustále musíte do něčeho strkat ruce či nos a nikdy není jisté, v jakém stavu je vytáhnete zpět. A zásadní rozdíl spočívá v poznání, že to, co je jasné pošťákům, není zřejmé politikům. Ale voličům... voličům občas ano.

P.S. Nepřipomíná vám volební urna občas taky poštovní schránku?