Kam pošťáci schovávají nedoručenou poštu?

Když vyšetřovatelé navštíví jejich dům, najdou místnosti plné poštovních pytlů s nedoručenými dopisy.

Pokud vám text v perexu přijde povědomý, pak patříte mezi ty šťastné, kterým romány Terryho Pratchetta nejsou cizí. A začtete-li se do mého blogu, pak zjistíte, že je tento výňatek pro něj jako stvořený.

Netrpělivé vyhlížení poštovního doručovatele přijde v době elektronické komunikace možná leckomu tak trochu mírně fosilní. Chceme-li dnes svým přátelům něco písemně sdělit, učiníme tak nejčastěji prostřednictvím facebooku či e-mailu, žádný bílý papír, žmoulání propisovačky a olizování známky. To se týká i milostných vztahů. Lásku nám už dopisem nikdo nevyzná a pozvání na kafe přijde esemeskou. Jestliže se nám při lovení obálky z poštovní schránky přece jen chvěje ruka, jedná se o výpis z účtu nebo o složenku.

Asi se shodneme, že současné poštovní schránky slouží především jako ulity pro obtěžující reklamní plže. Proto jsem se před deseti lety divila všeobecnému rozčilení kvůli břeclavskému pošťáckému průšvihu – nálezu šedesáti pytlů s nedoručenými dopisy. Takovou situaci totiž předeslal už spisovatel Terry Pratchett ve své slavné Zeměploše: „Pošťáci si schovávají nedoručenou poštu, nikdy ji jen tak nevyhodí nebo nezničí, to by bylo špatně. Když tedy vyšetřovatelé navštíví jejich dům, najdou místnosti plné poštovních pytlů s nedoručenými dopisy.“ Jak vidno, nešlo zřejmě ani v Břeclavi o lidskou liknavost, nýbrž o fantasy realitu.

Však i jeden z nejslavnějších nedoručených dopisů proslavila literatura. Převzal ho Edmond Dantés od internovaného Napoleona Bonaparta. A jak všichni víme, zničil mu život.

Já bych se však chtěla zmínit o jedné kuriozitě, která by klidně ozdobila i Čapkovu Pošťáckou pohádku. Ze záznamů z první republiky, které jsou k vidění ve velvarském muzeu, vyplývá, že naši poštovní doručovatelé byli odjakživa skutečnými mistry v luštění adresových rébusů. V tomto případě jde o lístek, který byl odeslán z Prahy a jehož adresa zněla: Pan Josef Šustr, restaurace. Bydliště adresáta je na této unikátní poštovní zásilce nahrazeno řádkou s notovým zápisem.

Poštmistři zřejmě byli lidmi vzdělanými i hudebně, neboť noty správně rozluštili a pozdrav doručili pravému adresátovi. Šlo totiž o notový záznam známé písně: „Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou mé tolary“ a Šustrova restaurace tehdy ve Velvarech skutečně existovala.

Nic proti moderní technice, ale jsem vážně zvědavá, jak by si poradil všemocný internet, pokud byste třeba minulý týden do e-mailové adresy za jméno fandavoboril a před @ vtipně umístili notový záznam písně: „Kladno, ty černé Kladno.“ Jestli jste Františka zvali na vepřové hody, sedí ještě dneska v kladenských Kročehlavech u počítače nalačno.

P.S. Odpověď na otázku v nadpisu tedy zní: Nikam, protože nedoručené pošta neexistuje. Když už před sto lety dokázali naši poštovní doručovatelé vyluštit adresu z notového záznamu, tak v současnosti musí dokázat hotové zázraky.