Jen nevypadat směšně

Kamarád mi potvrdil, že jeho dospívající syn doma otevře pusu jen v případě, že do ní chce vložit nějakou potravinu, takže s manželkou nemají potuchy, zda má již odmutováno.

V určitém údobí života, prozradím, že jde o pubertu, se mladému člověku náhle scvrkne duševní obzor a napře všechny své síly k jedinému smyslu: nevypadat směšně. Zajímavé je, že například politici tyto mantinely nemají.

Zdálo by se, že zrající lidské mládě má na starosti především studijní výsledky, růžovou budoucnost, láskyplné myšlenky na opačné pohlaví, fyzickou zdatnost a hlad (kluci proto, že jim nadměrně chutná, dívky proto, že kdyby si, byť jen ďobly, mohlo by zachutnat i jim). Kamarád mi potvrdil, že jeho dvoumetrový chlapeček doma otevře pusu jen v případě, že do ní chce vložit nějakou potravinu, takže s manželkou nemají potuchy, zda má již odmutováno.

Zajímavé je, že zdání směšnosti, se dospívajícím dostavuje výhradně s pomyšlením na nějakou práci (nedej bože domácí) a přiznání vrstevníkům, že mají rodiče. Pokud již o rodičích musí padnout nějaká zmínka, hovoří o nich v lepším případě jako o zaostalých trubkách, ke kterým je nějaký úřední příkaz přiřadil omylem.

Ještě zajímavější je, že směšně si nepřipadají pouze v hloučku stejně postižených, pilně hoblujíce svá záda celé odpoledne o nějakou trvanlivou oporu (nejlépe budova na náměstí, gotické sousoší či cizí automobil), s obličejem, který konkuruje okroužkovaným pařátům cizokrajných opeřenců, oblečeni do kalhot, které předstírají, že mládeži nenarostl dosud zadeček a sedí toliko na kolenou, neboť rozkrok textilie umístili právě tam. Podle momentální hodnotové hierarchie je hodný obdivu pouze ten jejich souputník, jenž drží v ruce zapalovač a půllitr. Naopak k popukání je každý, kdo třímá utěrku, šroubovák, kravatu, pracovní smlouvu, lopatu či nákupní tašku. Což mi připomíná, jak jsem jednou i já chtěla nevypadat směšně.

Mohlo mi být tak šestnáct, když jsem jedno sobotní dopoledne s taškou prázdných lahví šla do obchodu pro minerálky. Bylo to v zimě, do rána napadlo asi pět centimetrů sněhu, který úlisně zavál škraloupy náledí a moje nákupní taška vydávala trapný cinkavý rámus. Při chůzi po ulici jsem tak dbala na to, abych nevypadala směšně, že jsem zapomněla dávat pozor na zrádnost kluzkého chodníku. Kráčela jsem tehdy sólově, kolem žádný jiný chodec a na rohu, kam jsem se blížila, postávali dva mladíci z vyššího ročníku. Přítomnost školních idolů, po jejichž vlažném pozdravu toužila polovina dívek ekonomky mě zbavila příčetnosti. Snažila jsem se tvářit suverénně, ale v tom se můj osud naplnil.

Ke klukům mi scházely asi tak tři metry, když mi podklouzly nohy a já se ve vteřině zmítala na zemi ve společnosti koulejících se lahví. Ta potupa! Vyskočila jsem křepce jako by mě jeden z nich vyzval k tanci, a snažila se pochytat skleněné uprchlíky. Když jsem tašku opět naládovala - červená jako pugét ředkviček - odvážila jsem se omrknout, co na to představení říkají kluci. A víte co? Nic. Hovořili spolu klidně dál a ve tvářích měli neproniknutelný výraz jako tuplovaný Frigo. Blesklo mi hlavou, jestli se snad nedomnívají, že se před nimi povaluji jen proto, abych upoutala jejich pozornost.

Jenže zvědavé obhlédnutí stavu mé směšnosti mě stálo hodně. V tu samou chvíli mi nohy opět beznadějně podjely, láhve se znovu rámusivě rozeběhly na všechny světové strany ... a mně už bylo všechno fuk. Klela jsem, lezla po kolenou a chtěla se rozplynout jako sněhová vločka v horké dlani. Nejhorší však byla reakce přihlížejících spolužáků. Kdyby trapnou situaci odlehčili smíchem, kdyby učinili jakýkoli pokus o pochytání sklenic, mohli zkontrolovat, jestli jsem nepřišla k nějaké tělesné újmě, kdyby... ale co bych ještě dneska namáhala fantazii, když ti břídilové jen mlčky stáli a s kamennými výrazy na mě bezhlesně zírali. Když jsem o pár vteřin později kolem nich pajdala s čepicí nakřivo, zaslechla jsem, jak důležitě probírají jízdní vlastnosti mopedu.

A víte, že mi tou vlažnou reakcí vlastně pomohli? Už nikdy jsem si vlastní důležitost nepostavila na tak vysoký piedestal. Dovedu se bez zábran zasmát nejvíc sama sobě. Je to úleva. Nejsem chudák, který musí číhat, až se při zprávách přeřekne moderátor, nebo až se zase nějaký politik bude tvářit moudře, aby u toho mohl říkat blbosti. Vystačím si sama s vlastními zdroji.

Ale však ona k tomu osvobozujícímu poznání současná omladina také dospěje. Nevěříte? Tak si počkejte, až jim alopecie vyplení dredy tak důkladně, že jim nezbyde ani na přehazovačku, jak se budou, kuliferdové, smíchy popadat za potetovaná břicha.