Jaroslav Seifert dokonale naučil primáře Sovu česky

V době plné slovních šarvátek nejen politiků, ale i stavu občanského, určitě nejsem sama, komu se zasteskne po slovech, která pohladí, i po člověku, který s nimi uměl zacházet.

Pokud člověk vetkne svoji zpěvnost a citovost do veršů, stane se básníkem. A jestliže to činí mistrovsky, stane se věhlasným básníkem. A pakliže vydá ze sebe to nejlepší a nejintimnější, stane se milovaným básníkem. Ne každému, kdo se chopí pera a zrýmuje parník s horníkem, se to však podaří. To jen vyvolení, kteří se dovedou mazlit se slovy a líbat něžně mateřštinu, se někdy dočkají. Podaří-li se něco podobného i vám, měli byste se ihned strategicky porozhlédnout po někom s dobrým přednesem, a také včas po místě posledního odpočinku. Oboje je velice důležité.

Jestliže se totiž Jaroslav Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem, který obdivoval jeho poezii, díky níž se naučil tak výborně česky, zajistil si tím nevědomky pro své verše na dlouhá léta prvotřídního recitátora. Člověka vyvoleného, jenž zařídil, že při jeho přednesu posluchači zadržovali dech i vlastní myšlenky. Uznejte, že když interpret vaší poezie bude polykat slabiky, při oslavné ódě kuňkat, nedbat na rytmiku ani procítěnost přednesu a lyrické pasáže bude hlaholit s ironickým nádechem, zazdí tím veškerou niternou krásu, o niž jste se chtěli podělit.

Pro místo věčnosti si pak pečlivě vyberte lokalitu, která byla vašemu srdci celý život milá, odkud máte ten nejkrásnější výhled, k níž se váží vaše dychtivé vzpomínky, a snad i prozíravě zvažte, kolik jiných význačných osobností bude snít svůj věčný spánek po vašem boku. Když bude mít po vaší levici náhrobek populární komik, o kousek dál vpravo ležet proslulý akademik a za vámi bujará kabaretní hopsanda, pak vás může návštěvník neznalý těchto důstojných míst nechtěně přehlédnout. :-)

Jaroslav Seifert žil osmačtyřicet let na pražském Břevnově, ale za místo posledního spočinutí zvolil Kralupy nad Vltavou, odkud pocházela jeho maminka, kde žili jeho prarodiče a kam se po celý svůj život rád vracel. Mnozí si dodnes myslí, že poeta sní svůj věčný verš na hřbitově břevnovském. Snad i proto, že o něm v jedné ze svých básní říká: „Kdo navštíví náš starý hřbitov ve stráni, vrací se usmířen.“

Já však Mistra upřímně chápu a jeho volbě žehnám. Snad i proto, že oba máme podobný výhled na bájnou horu Říp. On ze svých Kralup, a já z nedalekých Velvar. Nevím, jaký výhled z okna máte vy. Ale já když se vykloním, tak skutečně: „vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí – přestane srdce chvíli tlouci.“ A v tu chvíli svému básníkovi z hloubi duše rozumím.

P.S. Toto moje vyznání Jaroslavu Seifertovi vyšlo v r. 2013 v knize Jaroslav Seifert v mozaice postřehů z pera jeho přátel. Třeba vás dnes inspiruje k nahlédnutí do některé z jeho knih, slibuji, že vás pohladí po duši.