Jak vám zvoní?

Jestli vám Ježíšek přinesl nový telefon, možná právě teď řešíte, jakou vyzváněcí melodii si do něj zvolit.

A vybrat si správně vůbec není jednoduché. Toto téma by mohlo být dokonce úrodným lánem pro psychology, sociology a hudební skladatele. Možná se i vám v kavárně do klidné chvilky nad lahodným šálkem kávy nekonečně dlouho vtírala nějaká stupidní odrhovačka z kabelky vedle sedící konzumentky, protože se zřejmě rozhodla, že dneska švagrové ten telefon nezvedne. Nebo naopak. Kapsa autobusového spolucestujícího vydává tak libý tón, že se máte, co držet, abyste po něm vyzváněcí melodii nezkusili vyškemrat pro sebe. A když tak přece učiníte a majitel hudebního skvostu není skrblík, pociťujete posléze blaho při každém hovoru, který rozezvučí váš mobil, i kdyby volala tchyně a daňový úřad.

Pokud jste pozornými posluchači, můžete docela snadno rozšifrovat, kdo je kdo. Nemusíte telefonistu znát osobně. Hudba ho odstrojí do duševního negližé. Všimněte si, že základní melodii značkového prodejce si jako vyzváněcí tón ponechávají většinou lidé bez fantazie, pragmatičtí suchaři a jedinci postrádající hudební sluch. Lyrické tóny patří romantikům nebo těm, kdo by jimi rádi byli. A vzdorovitým nespokojencům vláčeným životem, kteří mají pocit, že nikdy není dobojováno, vyzvání Krylovo Morituri te Salutant.

A stejně dobře se dá odvodit i zaměstnání. Jistě si nemyslíte, že paní učitelka si do mobilu nastaví Pythagorovu větu nebo Tarzanův řev a slečna z pošty cinkání kovových mincí, když obojího mají v práci dost. Tipovala bych je spíše na únik z drsné reality. Jako třeba hlubokým sametovým hlasem znějící: Bond, James Bond, nebo Johnny Castle alias Patrick Swayze ze sluchátka rozhodně pronáší: Baby nebude sedět v koutě!

Ony jsou vůbec filmové hlášky v kurzu. A tak telefon pánů, kterým doma nepopřejí valného sluchu, jejich mobil co chvíli drmolí: Jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak jsi u mě mrtvej Homolka. Opravdovým pohodářům vyzvání melodie z Funesových Senzačních prázdnin nebo optimistické: Vydrž, Prťka, vydrž!

Nedávno jsem však potkala člověka, jehož zvonění postavilo všechny mé teorie na hlavu. Do kůže zabalený a kovy chřestící motorkář, u něhož bych čekala techno nebo zvuk motorové pily, lovil z torny chvatně mobil.  Ale věřte či ne, ozývalo se z něj kojenecké žvatlání přecházející v miminkovsky zajíkavý smích. Honem jsem tutlala smích svůj, protože markantnější kontrast si snad ani neumím představit. Ale třeba v tom byl pan drsňák nevinně. Možná si jen doma vypůjčil mobil od syna jako moje kamarádka, když ten svůj měla vybitý a spěchala k zubaři. Ledva dosedla a v duchu politovala nebožáky s oteklými tvářemi, mobil vešel do akce originálním zvoněním. To Marfuša z Mrazíka louskala ořechy. Obávajíc se hněvu trpících, zmizela kamarádka neošetřena.

Vidíte? Není vůbec snadné vybrat ten správný tón. Tak víte co? Když jdete mezi lidi, nechte telefon doma. Tam si může bez rizika celý večer třeba jódlovat a lidi vás budou mít rádi.