Jak mě oslovil výzkum veřejného mínění

Minulý týden mě oslovila pracovnice agentury pro výzkum veřejného mínění. V ruce měla přenosný počítač a v očích beznaděj, protože občané před ní prchali.

Když jsem uvažovala, čím bych měla tento článek zahájit, zničehožnic jsem si vybavila jednu osvětovou hodinu pro mateřské školy. Pořádala jsem ji v naší knihovně a děti byly moc šikovné. Když jsem jim ukázala knihu ornitologie, tak hned volaly, že je o ptáčcích, při pohledu na regály se zoologií správně mínily, že jde o zvířátka a u ekologických příruček většina dobře tipovala, že se jedná o přírodu. Budoucí čtenáři zaváhali až u knihy o zimních sportech. Pracně si vzpomněli na lední hokej, ale další sportovní aktivitu s bruslemi na nohou si ne a ne vybavit. Ve snaze jim trošku pantomimicky napovědět, jsem rozverně zaujala krasobruslařský postoj na jedné noze, naklonila tělo kupředu a rozpřáhla ruce.

„Jestlipak, děti, víte, jak se říká tomuto cviku, který lze krásně předvádět právě na bruslích?“ ptala jsem se náhle ztichlého obecenstva a snažila se holubičku vylepšit pérováním v koleni. Děti chvíli udiveně hleděly na mé ladně se zmítající ztepilé tělo. Knihovnici s nadváhou, poskakující na jedné noze, tu věru nečekaly. Paní učitelka je ze zadní řady začala povzbuzovat ke správné odpovědi a pak vyskočil nějaký myšlenkově čiperný klouček. „Holub, tomu se říká holub!“ vykřikl. Nikdo z dětí opravu na holubičku neučinil a já i obě učitelky jsme se začaly svíjet v záchvatu upřímného smíchu.

Minulý týden mě na ulici oslovila pracovnice agentury pro výzkum veřejného mínění. V ruce měla přenosný počítač a v očích začínající beznaděj, protože místní občané před ní – po vysvětlení, že se jedná o předvolební výzkum – prchali, jako by nabízela trhání osmičky vlevo dole. Jsem osoba vstřícná a měla jsem čtyři minuty volného času, jež paní pro vyplnění kolonek požadovala. A tak jsem vzorně odpovídala na to, zda chodím k volbám, jestli k nim hodlám jít i příště, koho bych volila teď, koho jsem volila minule, co soudím o životním prostředí, o zdravotnictví a koupěschopnosti obyvatelstva.

Agenturní pracovnici se zřejmě dojetím, že s ní hovořím, třásly ruce, takže se zaškrtávání políček nepatrně prodloužilo. Ale mně ta pětiminutovka, coby dosud ne zcela pevně rozhodnutému voliči, vyloženě prospěla. Ptáte se v čem, protože taky v čase voleb sedíte nad štůskem kandidujících stran a nejste si zcela jistí, kdo to s vámi myslí dobře a kdo vás tahá za fusekli?

Nu, je to jednoduché. Zkuste se na politiky podívat dětskýma očima. Pokud v některých, přes všechny mlsné předvolební sliby, vidíte jen nadouvající se, vypasené holuby, pak věřte, že povolební realita z nich holubičky neudělá, i kdyby to správná odpověď vyžadovala. Však jsem tenkrát vtipného předškoláčka nakonec pochválila. Jeho odpověď sice nebyla předpisová, ale uměl vzít rozum do hrsti a odvahu pojmenovat nahlas přesně to, co viděl.