Jak jsem si začala s hokejovou legendou

Sedím na zahrádce velvarské cukrárny a nevěřícně hledím na pána u vedlejšího stolku. Ne, i kdyby to nebyl on, tuto šanci nemůžu propást. „Promiňte, že vás ruším, je mi trapné, že vás obtěžuji, ale nejste náhodou…

Možná si to osobně pamatujete, možná to znáte ze sportovních dokumentů. Píše se rok 1976 a v září dorazily do zámoří 4 nejlepší evropské hokejové týmy (ČSSR, SSSR, Finsko a Švédsko), na které čekaly reprezentace Kanady a USA s nejlepšími profesionály z NHL. Začíná Kanadský pohár, historicky první turnaj, kde se utkali nejlepší hokejisté planety. A naši hrají 9. září čtyři minuty před koncem s Kanadou senzačně stále 0:0.

A v tu chvíli šokujeme celý sportovní svět. Puk dostává do kanadské třetiny Vladimír Martinec, Josef Augusta nachází rozjetého MILANA NOVÉHO a ten pod padajícím kanadským gólmanem Vachonem našel místo pro puk. Góóól!!! Avšak kanadské tribuny oněměly. Nevěřícný úžas opanoval hokejovou arénu. Ale po zápase našim hokejistům, kteří Kanadu touto brankou porazili 1:0, tleskají vestoje. Je to okamžik, kdy Kanada poprvé uznala kvalitu československého hokeje, a vzala na vědomí naše hráče. Jenže my jsme hráli skvěle i s ostatními týmy. Například Sovětský svaz jsme v základní části porazili 5:3 a Finsko 8:0!
Na to se nedá zapomenout. Ani na noční hodiny, kdy jsem s tranzistorem u ucha tajně v noci poslouchala přenosy z Kanadského poháru, do peřiny mumlala slova povzbuzování, tlumila gólové výkřiky a vzdechy způsobené napínavým komentářem rozhlasového reportéra. Pak 2 - 3 hodinky spánku a vstávala jsem, abych jako fakt hodně nevyspalá studentka stihla autobus do Slaného, kam jsem jezdila na ekonomku. Dnes si říkám, že kdyby byli rodiče věděli, co provádím po nocích, tak by mi spíš odpustili milostné vzplanutí. Ale já jsem si fandění vzít nenechala. Sport jsem vždy milovala jak aktivně, tak i coby nadšená fanynka, která vždy hlavně povzbuzovala a doufala, ale nikdy hráčům nespílala a neposílala je na dalekou cestu. Sama jsem to sportovně sice nedotáhla výš než na amatérskou úroveň, ale divačka jsem fakt profesionální. :-)
A po 42 letech od památného gólu, který jsme vsítili Kanadě a porazili ji i se všemi těmi jejími profíky a hvězdnými jmény, sedím na zahrádce velvarské cukrárny a nevěřícně hledím na pána u vedlejšího stolku. Pochutnává si na kávě a zákusku. Ne, i kdyby to nebyl on, tuto šanci nemůžu propást. „Promiňte, že vás ruším, je mi trapné, že vás obtěžuji, ale nejste náhodou pan Milan Nový?“

„Jsem,“ odpovídá mi s úsměvem očividný sympaťák. A mně se podlamují kolena. Potkala jsem hokejovou legendu. A co myslíte, že jsem udělala? Samozřejmě. Vyznala jsem se mu ze svého obdivu, a taky – jak jinak – začala jsem si s ním… plánovat besedu u nás v knihovně. Zkrátka jsem celoživotní fanynka a knihovnice v jednom. A pan Nový opustil přátele, se kterými popíjel kávu, přesedl si spontánně ke stolku, kde jsem seděla já a moje dvě kamarádky, a společně jsme si dobrou půlhodinu povídali a smáli se jako staří přátelé.

A víte co? Legenda českého hokeje pan Milan Nový k nám na besedu přijede. Souhlasil hned, jakmile pochopil, že nejsem otravná ženská hledající senzaci, ale že o hokeji fakt něco vím. Oba jsme žasli, když jsem namátkou začala recitovat reprezentaci z r. 1976 i s čísly dresů: Oldřich Machač 4, František Pospíšil 7, Ivan Hlinka 21, Vladimír Martinec 10, Jaroslav Pouzar 23, Jiří Holík 20, Bohuslav Ebermann 25, Milan Nový 6...