Jak jsem povečeřela s Jiřím Krampolem

Chtěla bych tímto blogem složit poslední poklonu výbornému herci a velice milému a laskavému člověku.

Psal se rok 2012, běžely letní prázdniny a já jsem se šourala pražskými ulicemi z Masaryčky na Karlák. Byla jsem po operaci a šla jsem si pro výsledky. Cestou zpět už jsem běžela skoro jako ty prázdniny, protože všechno dobře dopadlo. Byla jsem tak nabuzena energií a chutí se opět věnovat životu, že jsem se na první dobrou odvážila oslovit herce Jiřího Krampola, kterého jsem míjela u Obecního domu.

Asi takhle… nikdy jsem se ničeho podobného nedopustila, nejsem typ, co přepadává celebrity, loudí podpisy a selfíčka, já respektuji soukromí všech a neomalenost některých lidí mi občas vyrazí dech, prostě se mi to nelíbí. Ale zároveň jsem knihovnice, která do našeho malého města a do naší malé a sympatické knihovny dokázala pozvat na besedu se čtenáři již nejednu osobnost naší kultury. Ale ani Halinu Pawlowskou, ani Vlastimila Harapese, ani Michala Viewegha jsem s pozváním do Velvar nepřepadla na ulici. Jiřího Krampola ano. Nojo, přeháním, nepřepadla jsem ho, já jsem si ho všimla až ve chvíli, kdy jsme se těsně míjeli a střetli se očima.

Vteřina, okamžitý nápad, odhození osobních zásad a už jsem pozdravila a vyhrkla, jestli bych na okamžik mohla poprosit o pár slov, že jsem knihovnice z Velvar a ráda bych ho k nám pozvala na besedu se čtenáři. A pan Krampol se opravdu zastavil a doposlechl ta slova, která jsem ze sebe vysypala během pár vteřin neuvěřitelnou rychlostí, abych umělce nezdržovala a zároveň ho fofrem přesvědčila, že nejsem blázen, který mu chce říct, že jsem před deseti lety seděla v divadle v první řadě, tak jestli si mě pamatuje. No nemyslete si, takových pošetilců mezi námi je.

A tenhle báječný člověk mi nevynadal, že ho obtěžuji, ani nepokračoval bez zájmu dál. Naopak, zavedl se mnou docela dlouhou řeč, potřásli jsme si rukama, zajímal se o to, jak se máme ve Velvarech, co zajímavého by tam kromě knihovny mohl vidět, a to, že jsem ho zastavila a oslovila slušně, dokonce ocenil.

A za měsíc už se beseda konala. Knihovna praskala ve švech. Zájem čtenářů o tuto besedu byl mimořádný. Pan Krampol odpovídal na všechny dotazy, vyprávěl historky nejen herecké, ale i z osobního života a mnohé z nich jsme neznali ani z televize, protože řekl, že je vypráví poprvé, jelikož se mezi námi cítí tak dobře.

Publikum okouzlil i z toho důvodu, že netrpěl žádnými hvězdnými manýry, byl přirozený, obyčejný, veselý a přátelský. A pak jsem ho pozvala na večeři, která měla být součástí honoráře a poděkováním za besedu. Říkal, že na něco dobrého půjde rád, ale že si to uhradí sám. No samozřejmě jsme mu to s mojí knihovnickou kolegyní nedovolily. Prožily jsme s panem Krampolem nádherné dvě hodiny plné povídání, vyměňování si názorů, smíchu a skvělého jídla. Od toho dne jsem měla Jiřího Krampola ještě mnohem raději než dosud.

V posledních týdnech jsem sledovala reprízování seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, kde miluji jeho roli bodrého a podnikavého hostinského Josefa Cirkla a při každém z dílů, kde vystupoval a perlil skvělými hláškami, jsem si říkala, že to byla jeho nejkrásnější role a cítila jsem opět to příjemné potěšení, že jsem měla tu čest s tímto umělcem strávit pár milých chvil.

Chtěla bych proto tímto blogem složit poslední poklonu výbornému herci a velice milému a laskavému člověku, který nás navždy opustil.

P.S. Abych nekončila úplně smutně, snad i vy oceníte krásné gesto pana Krampola… on si tehdy totiž tu besedu od nás nenechal zaplatit a honoráře se vzdal.