Hlasování v anketě Bloger roku je o nervy

Nevěříte? Tak si to zkuste! Po pár minutách zjistíte, že jste sice k počítači usedli rozhodnuti někoho potěšit, ale odcházíte od něj nervově zhrouceni, protože jste jiným ublížili.

Alespoň takhle nějak to máme my citlivky. To si takhle celý rok píšete vlastní blogy a zároveň pročítáte blogy svých stejně psavě postižených kolegyň a kolegů. A pak se to stane. Začnete zjišťovat, že vás někteří blogeři baví přesně tak, jak to máte rádi a jiní nudí přesně tak, jak to nemáte zapotřebí. A protože nejste masochisté ani pobertové svého drahocenného volného času, tak si ty čtivější zařadíte do „oblíbených“ a na e-mail vám začne přicházet avízo na jejich nové články. To je pohodlíčko. Každý den není volnočasové posvícení a tato služba vám přijde k duhu. Protože vám to však nedá, snažíte se alespoň jednou za dva dny mrknout na celý idnesový blog, jestli se tam přece jen neobjevil nějaký zajímavý titulek, pod ním sympatický obsah a šup, už rozšiřujete „oblíbené“ o další přírůstek.

No a pak si zajedete na redakční setkání blogerů. A to je váš konec. Zjistíte totiž, že spousta těch, které znáte jen z blogerských fotek, je naživo milá, přátelská a sympatická. A někteří z nich jsou tak báječní, že pokud by odpřísáhli, že se s vámi jednou nebudou handrkovat o dědictví po strejdovi, tak byste si je klidně přibrali do příbuzenstva a chodili s nimi strejdovi vinšovat k narozeninám. Během dalšího roku k nim pak prostřednictvím jejich článků doslova přilnete. Těšíte se, co nového zažili, co pěkného vyfotili, co si myslí o tomhle a o tamtom… Prostě se vám v kladném slova smyslu vplíží do života a vy si začnete lebedit, že je tam máte.

A pak přijde Bloger roku, a to nešťastné hlasování. V prvním kole smíte ze všech těch nových příbuzných hlasovat v každé kategorii jen pro tři. Uf, a co teď? I když to hodně proberete, tak zjistíte, že chcete poslat hlas nejmíň dvanácti ženám a stejně tolika mužům. Ale to nejde. Tak si je pěkně jmenovitě vypíšete a začnete licitovat. Marušce Kadeřavé hlas dám, Johana Rambousková sice poslední dobou píše trochu líp, ale má vyšší čtenost, tak tu určitě podpoří víc lidí než Marii. Jindra Vokrouhlík je hloubavý mudrc, filolog, a ještě k tomu fešák, ale Otík Zikmund je vtipnější a taky to není žádnej blbec. Jenže co když si ostatní taky řeknou, že Rambouskové pošle hlas každý a ona nakonec ostrouhá, protože jí ho s takovou filozofií nepošle nikdo?

No, jak říkám, je to o nervy. Hlavně abych při tom hlasování nepřišla o hlas já. To víte, počítač mám u okna, furt větrám a na krk mi táhne :-)