Filmový průmysl z nás dělá pošetilce

Je to tak. Filmový průmysl z nás dělá pošetilce. A nejde jen o to, že v reálném životě nám při vyznání lásky nehraje zničehožnic smyčcový kvartet. Vzpomeňme třeba na leteckou dopravu. Po shlédnutí několika katastrofických filmů může leckdo dojít k přesvědčení, že bez ohledu na to, zda letíte s Lufthansou či s Uzbekistan Airways, je na palubě dopravního letounu mezi dvě stě třiceti pasažéry vždy přítomen někdo, kdo bez ohledu na to, jestli jednou v životě pilotoval práškovací letadlo nebo nemá schopnosti ani k řízení motorového kola, je v případě otravy jídlem obou pilotů i autopilota schopný bezpečně přistát se stodvaašedesáti tunovým Boeingem 747.

         Z filmových příběhů si do praktického života můžeme vzít i poznání, že: ať si v Paříži pronajmeme jakýkoli byt, bude mít výhled na Eiffelovu věž, že pokud jsme muži a ztroskotáme na voru, přestanou nám růst vousy, a ženám uneseným na poušti, se zastaví metabolismus, jak jinak si vysvětlit, že se dáma ve spárech neurvalých únosců vždy shání po rtěnce a zrcátku, ale nikdy po toaletním papíru, že svět je plný chátrajících starých továren, které jsou jako stvořeny pro přestřelky a likvidaci padouchů, a že v USA je každá dívka středoškolská roztleskávačka.

         Patříte-li mezi ty, kdo se rádi nechávají opít filmovým rohlíkem, pak jste jistě zaznamenali, že láska léčí pylovou alergii, jinak by si nemohlo tolik zamilovaných dvojic nekonečně dlouho běžet vstříc rozkvetlými loukami a zlátnoucími lány obilí. Nedivím se vám. Také se s chutí nechávám občas ošálit a užívám si příjemnou nereálnost v domácím bezpečí před televizní obrazovkou či obklopena fůrou kinodiváků před filmovým plátnem. Ale byla bych bláhová, pokud bych věřila, že pokaždé, když se na mě někdo křivě podívá, se odněkud vynoří hrdina, kterého to rozhořčí a dá duševnímu chudinkovi za vyučenou. Ale tomu, že kapitán opouští loď jako poslední nejen ve filmu, tomu jsem fakt věřila.

         Jenže před čtyřmi lety opustil potápějící se jihokorejský trajekt mezi prvními jeho kapitán I Čun-sok a stejně zbaběle se dva roky před ním zachoval chmurně proslulý italský kapitán výletní lodi Costa Concordia, Francesco Schettino. Mizerná realita. Není lepší filmové lakování narůžovo? Pokud se filmoví režiséři rozhodnou alespoň letmo přiblížit skutečnému životu, nechají odteď všechny lodní kapitány skákat šipky do oceánu při prvním zavrzání paluby.

         Vzpomínám si na jeden výrok z knihy Barva kouzel skvělého autora fantasy literatury Terryho Pratchetta: „Někteří z pirátů si vysloužili nesmrtelnost svou nesmírnou krutostí a k smrti odvážnými kousky. Náš kapitán se už kdysi dávno rozhodl, že si získá nesmrtelnost jednoduše tím, že neumře.“ Hmmm, že by se oba zmínění pánové rozhodli pro totéž?

         Je jen dobře, že život není film. Není ani tak barevný, ani tak černobílý. Abychom z toho ani my ostatní nevyvázli lacino, napadá mě, že v každém z nás je zcela určitě kousek lodního kapitána. Ať už si pod tím představíme cokoli.