Filmové omyly

Existuje nemálo diváků, kteří do kina chodí jako nimrod na čekanou. Číhají totiž na filmové chyby tak dlouho, dokud členy filmového štábu nenachytají v tvůrčích slipech.

Nejlepší atmosféru pro vzpomínání na léto umí vytvořit chladné podzimní ráno ponořené do mlhy. A tak jsme včera při srkání horké kávy s přáteli konstatovali, že máme prázdniny a léto rádi nejen kvůli dovoleným, koupání, dlouhým dnům a večerům, které si podávají ruce s horkou nocí, ale i proto, že nastává čas promítání filmů v letním kině. Nevím, z jakých důvodů usedáte k filmovým příběhům vy, ale já zpravidla čekám kvalitní zábavu, příjemnou podívanou, smích, dojetí, zamyšlení, napínavé okamžiky a možnost úniku z reality. Nechávám se unášet příběhem tam, kam mě tvůrci potřebují dopravit. Při sledování filmu příkladně spolupracuji. Na místech, kde se mám vyděsit, mi srdce mlátí jako zvon, a když se herec dopustí veselí, které mi pošimrá bránici, popadám se smíchy za břicho. Někdy mě, pravda, vyděsí i film, který k tomu účelu není stvořený, ale to už je druhotná záležitost.

            Existuje ovšem nemálo diváků, kteří do letního kina chodí jako nimrod na čekanou. Nejde o hromadné plácání komárů a jiné bzučící havěti. Tyto lidi totiž nezajímá dějová rovina promítaného příběhu, protože to jsou vyznavači šikmé plochy. Číhají totiž na filmové chyby tak dlouho, dokud členy filmového štábu nenachytají v tvůrčích slipech.

            Věděli jste například, že když Jiří spadne ve filmu Saturnin do tůně a pak se opět vynoří, chybí mu v brýlích levé sklíčko, ale v následujícím záběru se mu ve slunci zalesknou skla obě? A všimli jste si, že ve Slavnostech sněženek mají vyuzené salámy, které se rozdávají po hostině, barvu správně tmavou, ale pak se při rvačce mlátí do hlav světlou vysočinou? A že když ve filmu Kam čert nemůže, vejde Miroslav Horníček společně s Rudolfem Hrušínským do bytu, nechají za sebou dveře otevřené, ovšem když pan Horníček vyprovází svého hosta ven, jsou vchodové dveře zavřené? A  nebo, že si Účastníci zájezdu hoví celý film na kamenité pláži, a když pak filmová rodinka před odjezdem hraje karty a otec hovoří o pivu, tak jeho žena vypráví o tom, jak musí vytřepat z věcí písek?

            Že jste nic takového nezaznamenali? To je dobře, já taky ne. Tyto postřehy za mě ulovili jiní. Já sama jsem ochotna tak pečlivě sledovat osudové zvraty filmového hrdiny, až mi může duše puknout, ale nikoli to, zda ve scénách jdoucích za sebou souhlasí barva jeho ponožek, nebo jestli má v kredenci celou dobu správně seřazené hrnky.

            Ovšem jeden svůj postřeh si s něžným pochopením již léta hýčkám a na mou duši jste první, komu o něm povím. Právě v letním kině jsem kdysi na začátku filmu Noc na Karlštejně zaznamenala malý filmový kiks. Dvorní dámy pozorují odjíždějící kejklíře a stěžují si, že teď tu bude smutno. Jedna z nich hodí Josefu Lauferovi, jedoucímu na koni, růži, on ji zachytí, umným trikem z ní vyrobí dýku, tou se bodne do srdce a předstírajíc úmrtí, padne na znak a odjíždí. Ale nevydrží se na koni povalovat dlouho. Těsně před tím, než ze záběru definitivně zmizí, začne se nadzvedávat... a pak, zřejmě okřiknut štábem, ulehne honem zpět. Jde jen o pár neškodných zlomků vteřiny, ale já o nich vím a mám je ráda.

            Ale jinak opravdu nepatřím mezi obdivovatele těch, kdo se ve společnosti prezentují odhalenými filmovými přehmaty. Spíše se tomuto druhu lidí snažím vyhnout. Prostě mě nebaví hlídat chyby ostatních, mám totiž co dělat, abych uhlídala svoje vlastní. A pokud jde o letní kino, ujišťuji všechny šťouraly, že pokud si zapomenete doma repelent, bude vám při drbání štípanců ukradený i záběr na Karla IV., jak sklízí kombajnem úrodu.

P.S. Už aby zase bylo léto.