Dva kousky spodního prádla a šaty přes hlavu

aneb ryze sobecký osobní názor, se kterým možná mnozí nebudete souhlasit, ale rozhodně vám stojí za to, si ho přečíst.

Moje kamarádka má ze všech ročních období nejraději podzim a zimu, letos se jich nemůže dočkat. A já ji vůbec nechápu. Vždycky jí říkám, jak může někomu vyhovovat, že je většinu dne tma, pošmourno, že dojde k úbytku slunečního svitu, že je chladno nebo přímo zima, že se člověk musí víc oblíkat, že dojde k nárůstu počtu lidí s nudlí u nosu, že nastanou chřipková období, že se musí doma topit, že se chodí do práce ráno za tmy a vrací se taky za tmy, že umírají rostliny... a ona vždycky řekne, no, že to má prostě ráda.

Já nikoli. A čím jsem starší, tím méně radostně blížící se podzim vyhlížím. Hned na začátku se omlouvám všem kardiakům a pokrývačům, protože jejich nechuť k parným dnům chápu. Ale já jsem si letošní léto tak skvěle užila, že pouhé pomyšlení na rukavice a pláštěnku je pro mě tryznou za léto.

Uznávám, že mám v lecčem výhodu. Například do práce to mám 10 minut pěšky, naše knihovna sídlí ve starém domě se silnými zdmi, kde je krásný chládek a v létě my knihovnice i čtenáři oceňujeme přírodní klimatizaci. A tak jsem si po operaci ledvinových kamínků užila takové poklidné léto, příjemné, horké, laskavé, optimistické. Co může být lepší, než když můžu spát celé noci při dokořán otevřeném okně, slyším všechny ty místní „cikády“, žabky, odbíjení věžních hodin… a ráno vyběhnu naboso na dvorek, zalévám pelargonie a petúnie, obloha se barví do modra, sluníčko se začíná usmívat a já taky, s pejskem můžu jít na procházku ještě v devět večer a stále je vidět, dny jsou krásně dlouhé a tma se každý den dostaví jen na kratičkou návštěvu. A já na sebe po rozmarně dlouhém sprchování hodím dva kousky spodního prádla (my holky musíme dva), šaty přes hlavu a den může začít. To je pro mě úžasné. Z pomyšlení na dlouhé kalhoty, svetry, bundy, šály a pevné boty je mi nanic. Uvědomuji si, že třeba ponožky jsem na sobě měla naposledy někdy v červnu.

Po návratu z práce si zapnu větrák, odpracuji si pár nutných domácích povinností, popadnu brýle a rozečtenou knížku a šup pod slunečník. Sedím sice v horku, ale v chládku, popíjím moje milované frappé se spoustou ledu a čtu. Občas se ke mně a ke knížce přidá krásně vychlazený meloun. Horko mi navíc po ledvinovém průšvihu pomáhá krásně dodržovat pitný režim, celé léto se kvalitně proplachuju, aniž bych si tekutiny musela připomínat, tělo se po nich pídí dobrovolně.

A že se potím nejen ve dne, ale i v noci, protože mám v ložnici celé léto 30 stupňů? No bóže, víte, kolik za pocení platí lidi při odtučňovacích kúrách? Musím se při nejbližší příležitosti převážit.

Tak dneska se prý koná letní den naposledy. Hlásili to v televizi. Říkali, že přijde ochlazení, déšť, zmizí sluníčko, od božího rána bude po další dny zataženo… že já jsem tu televizi pouštěla. Sakra, nevíte, kam jsem si v červnu uložila ponožky?