Dobrý politik musí umět včas zazpívat

A měli by to mít za povinnost hlavně námi zvolení politici, aby jejich voliči včas zaregistrovali falešné tóny.

Možná si teď říkáte, jestli jsem se v názvu blogu nepřeklepla, jestli by politik neměl spíš umět v pravou chvíli přiznat barvu, kápnout božskou…? Ale kdepak, mám to dobře, protože toto není policejní svodka.

Od nepěkných podezření se raději přesuňme do sympatických míst, kde jsem jako doma. Jedná se o knihovny. Je v nich již zavedenou a veskrze příjemnou záležitostí pobesedovat si čas od času se svým oblíbeným autorem. Čtenáři obvykle přicházejí dobře naladěni a spisovateli pěkně od plic řeknou, že se jim jeho knihy líbí. Jen zřídka sedí v obecenstvu hnidopich, který autora upozorní, že by neměl psát tak vesele, že by jeho myšlenky měly být údernější, a že mu v jeho páté knize v jednom souvětí chyběla čárka.

Mám s besedami fůru osobních zkušeností nejen coby knihovnice, která je organizuje, ale i jako autorka, která je občas pozvána, aby v jiné knihovně pobesedovala se čtenáři svých knih a blogů. Na některé z těchto besed pak vzpomínám ještě dlouho a ráda. Třeba jedno z mých vystoupení se před pár lety konalo na pozvání paní knihovnice z Velkých Přílep. Zažila jsem tam tehdy mezi zdejšími čtenáři mimořádně půvabný večer. A až po skončení programu jsem si při letmém pohledu na hodinky překvapeně uvědomila, že jsem mluvila půldruhé hodiny spatra, ačkoli jsem velká trémistka.

Jelikož jsem však diváky nezahlcovala žádnými letopisnými a historickými údaji, mohli jsme si všichni společně dovolit ten přepych a smát se nahlas historkám, u nichž mě vždy až publikum utvrdí, že k pobavení opravdu jsou. Reakce obecenstva jsou pro každého, kdo píše, tou nejlepší cenzurou a odměnou zároveň.

Na mé vystoupení se přišla podívat i přílepská paní starostka Věra Čermáková. A nejen přišla. Ona se dokonce postarala i o hudební předěly. Což neznamená, že by měnila v přehrávači cédéčka a strkala šňůru do zásuvky. Ona zpívala! Ne, to je slabé. Ona nádherně zpívala! Jako hudební podkres si vybrala písničky textařky Jiřiny Fikejzové a nejen mně se tou krásou tajil dech. Nejvíc se mi v jejím podání líbily písničky jako třeba Akropolis adieu, Řekni, kde ty kytky jsou a Malý vůz, které vždy zpívala Judita Čeřovská, Markétka, kterou zpívá Marie Rottrová, a moje oblíbená Atlantis, tu zpívá Marta Kubišová.

A mě tenkrát při hudební produkci paní starostky zničehožnic napadlo, že zpívání na komunální úrovni je málo. Zpívat by měli mít za povinnost především námi zvolení nejvyšší politici. Při zpěvu – na rozdíl od mluveného slova – se totiž každý falešný tón pozná mnohem snáz… aha, tak možná proto nezpívají.

A jestli se mě chcete zeptat, proč jsem vzpomínku na tuto besedu vylovila z paměti zrovna v tyto dny, tak vám řeknu: a víte, že ani sama nevím. Ale zazpívat to po mně nechtějte.😊