Děti, běžte vyhodovat vajíčka, ať máme co dát koledníkům

Tento zoufalý příkaz vykřikla kamarádka Marta, když těch pár vajíček, která na Velikonoce obarvila, už rozdala a hrnuli se k nim stále další koledníci.

Stalo se to vloni, a podle mého si o to Marta tak trochu koledovala, abychom zůstali styloví. Moje kamarádka je hodně šetrná a spořivá. Tyto eufemismy jsem použila hlavně proto, že nechci v době svátků hned hovořit o lakotě. Žije na vesnici a má plný dvůr drůbeže. Má s těmi slepičími, kachními, kohoutími a dalšími opeřenci samozřejmě hodně práce. S manželem takřka neznají dovolenou, kdo by za ně krmil, že? Přesto se stalo, že ji loňské velikonoční svátky zastihly bez nezbytné zásoby vajec. Ta jejich kvalitní bio vejce totiž prodala Pražákům. Mají vedle nich chalupu a dobře zaplatili. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít. A že jim samotným skoro nic nezbyde? No bóže, do Velikonoc je ještě týden, tak snad ještě nějaká snůška bude. Jenže nebyla. Chladné počasí slípky inspirovalo k odpočinku a kurník zkrátka svoji každodenní dávku nevydával. Marta se pro jistotu dívala i pod kohoutí hřad, ale nic.

A tak večer obarvila v cibulových slupkách posledních 12 vajec, naaranžovala je do ošatky, vyfotila si je na památku a šla spát. Když se jí manžel ptal, jak to hodlá zítra vyřešit, jestliže ví, že se u nich na vsi tradice dodržuje a hodovníků vždy dorazí požehnaně, svěřila mu svůj mazaný plán. Je prý dokonalý, to bude manžel mrkat. Litovala jen, že na to nepřišla dřív. Už pár let je mohly Velikonoce vyjít laciněji. Ráno pošle jejich syna hodovat k nejbližším sousedům, jenže on se s výslužkou nerozeběhne po vsi s ostatními kluky, ale naopak přiběhne s plným košíkem domů, tam vyhodované kraslice vysype a Marta je bude rozdávat koledníkům, kteří si u nich začnou podávat dveře. Manžel prý sice brblal, že to snad nemyslí vážně, ale Marta svůj plán, jak nechá vajíčka kolovat, uhájila.

Jenže pondělní ráno je zastihlo v nedbalkách. A to doslova. Někteří malí hodovníci evidentně nemohli dospat, takže prvních osm vajec kamarádka rozdávala ještě v noční košili. Na čtyři zbylá hleděla zoufale, protože dalších šest chlapečků se k jejich domku už rozjařeně blížilo. Rozeběhla se tedy k dětskému pokoji a nevěřila svým očím. Osmiletý syn i desetiletá dcera v osm ráno pěkně tvrdě spali. „No to snad není možný,“ ječela kamarádka, „ostatní děti si o velikonoční pondělí přivstanou a vy tu chrníte jako po mejdanu. Nepřevlíkejte se, nemyjte se, honem si natáhněte přes pyžama kalhoty a bundu a upalujte přes zahradu k sousedům hodovat. A pak fofrem zpátky. Táta bude číhat u plotu. Vy mu pomlázku odevzdáte a takhle to půjde pořád dokola, dokud k nám budou kluci ze vsi chodit hodovat.“

Tedy hlavně dcera se cukala. Žádné holky v jejím věku už hodovat nechodí, ona se přece těšila, že naopak ji přijdou kluci vyšupat a ona bude výskat, utíkat před nimi od koupelny k obýváku a další den si ve škole holkám stěžovat, který z nich byl nejsurovější. Protesty jí nebyly nic platné. A tak toho rána vzniklo podivné vajíčkové perpetuum mobile. Spoluobčané na vejcích neskrblili, a tak s nimi manžel běhal od plotu zahrady do kuchyně a zpět jako ratlík. Jediný zádrhel se vyskytl, když Románek z jehněčí farmy pyskoval, že přesně taková vajíčka, jaká mu Marta za veršované hodování dává, zdobila včera večer jeho máma. Martě dalo dost práce chlapce znejistit tvrzením, že jeho maminka není sama, kdo ovládá speciální madeirovou techniku.

Pochybuji, že ten den byla hospodyně z farmy jediná, které domů děti přinesly zpět jejich vlastní vajíčka. A protože skutečný chlap je silný v kramflecích i v papučích s bambulkou, řekl manžel večer Martě, když si máchal v lavóru unavené nohy, že jestli příští rok nebudou mít doma den před svátky nejmíň plato vajec, tak u nich Velikonoce bez debat ruší.

P.S. Marta před měsícem absolvovala pro jistotu kurz zdobení kraslic madeirovou technikou. Jehněčí farmářka si ji totiž celý rok podezíravě měří.