Dalibor Janda mě zviditelnil

Také nejste rádi středem pozornosti? Potom neudělejte tu chybu jako já a v žádném případě si nikdy nesedejte do první řady.

Sedět v první řadě nemusí být vždycky terno. Mezi pozitiva patří především skutečnost, že člověk krásně vidí na pódium, aniž mu nějaký vyčesaný drdol kazí kulturní zážitek. Je to ovšem dvojsečná výhoda, která má na jedné straně radostně vztyčený prapor a na straně druhé ostrou gilotinu. Vidíme-li dobře my, je stejně vydařeně vidět na nás.

Ne vždy je však pro nás taková pozornost žádoucí. Zejména školáci v první lavici doslova trpí a prvního září obsazují místa ve třídě zásadně odzadu. V tom se liší vzdělávací zařízení od kulturního svatostánku, protože sedět v divadle v poslední řadě většinou znamená zaplatit si pouze sluchový vjem a vizualizaci pak pracně domýšlet. Vzpomínám, že když jsem kdysi dostala jako dárek vstupenku na koncert Dalibora Jandy do první řady, byla jsem celkem potěšena. Do té doby jsem shodou nepříznivých okolností soustavně patřila mezi diváky v zadních pozicích. Konečně je mi dopřáno, že účinkující uvidím i s botama a nejen jako busty.

A tak jsem si v té první řadě spokojeně pobrukovala tehdejší hity, které proslavily a zviditelnily svého interpreta a netušila jsem, že další jeho píseň „Snad jsem si jí měl všímat víc“ zviditelní mě. Kytara spustila předehru a zpěvák začal intenzivně bloumat pohledem po divácích, kteří mu byli nejblíže. Jak z textu písně o chvilku později vyplynulo, potřeboval vhodný dívčí objekt, ke kterému by mohl pokleknout a pár prvních slov mu zapět. Vybavila jsem si totiž, že jsem Dalibora Jandu viděla tuto písničku zpívat v nějakém televizním pořadu, kde přesně tohle učinil.

Jenže začátek sloky se neúprosně blížil, ale náhoda tomu chtěla, že první řada se netradičně hemžila důchodci a malými dětmi. Kýžená vnadná slečna nikde. Jandův pohled nabýval na zoufalství, když doslova na poslední chvíli zakotvil u mě. Bylo mi něco přes třicet, nutně jsem potřebovala zhubnout a bylo to poprvé a naposledy, kdy přede mnou jeden z nositelů Zlatého slavíka padl na kolena a vroucně pěl: „Sedávala vždycky v první řadě, napůl žena napůl ještě mládě...“ Ach jo. Věřte, že můj zjev byl v příkrém rozporu s textem písně, ale Dalibor Janda byl profesionál, a nakonec mi věnoval tuto písničku celou, aniž dal mrknutím oka najevo, že by objekt jeho touhy měl mít mnohem blíž k maturitnímu vysvědčení a ke konfekční velikosti 36.

Ještě dnes si vybavuji, že jsem periferním viděním vnímala, jak se diváci na balkoně zvědavě předklánějí, aby viděli, které kočce se slavný zpěvák tak dvoří. Kdysi jsem napsala, že pravý exhibicionista není účinkující, který ví, že ho na jevišti bude zabírat televizní kamera, ale divák, který se posadí do první řady a pevně v to doufá. Až si příště budete kupovat vstupenku, zkuste si raději promyslet, jestli drdol překážející v rozhledu není jen roztomilá drobnost proti utrpení, které vás v předních řadách může čekat.