Co mám proti severským krimi

Občas mám pocit, že kdo dnes nečte skandinávskou krimi, má mezi skalními čtenáři stejně bídnou pověst jako ten, kdo by si před padesáti lety myslel, že John Lennon hraje ve Vídeňské filharmonii na fujaru.

To já si samozřejmě nemyslím, leč pasuji se dobrovolně na úroveň pošetilce, který matně tuší, že Lennon je možná frontmanem The Rolling Stones. Pokud si mám totiž vybrat mezi dvěma detektivy, tak před Gislaugem Sigrunem Eldbj?rgem a jeho vyšetřováním krutého případu dívky přibité ke stromu, dávám přednost elegantnímu Michalu Exnerovi a mordu, který nepřipomíná dobře prosperující kafilerii. Vraždit se dá i vkusně. Ne, to beru zpět. Vkusně se dá o tom psát. Spisovatel nechá zaznít zpoza kmenu statné borovice výstřel, aniž mi kazí zažívání detailním popisem, co to picnutí nadělalo v útrobách oběti za paseku. A jestli jiný čtenář trvá na naturalismu, může mu vlastní fantazie dopřát nechutného utrpení, co hrdlo ráčí. Oceňuji, když autor nechá čtenáři prostor pro vlastní úvahy a představy, když o něm apriori nepředpokládá, že je to inteligenční nemotora, kterému se musí prostírat až pod nos. A v literatuře nejde jen o drásání nervů. Precedentem budiž romantická situace, kdy autor nechá klesnout roztoužené milence v objetí do peřin a pak čtenáře podceňuje tím, že je pod duchnu nechá koukat.

Jako čtenářka spolupracuji s autorem detektivky moc ráda. S chutí vybírám mezi podezřelými pachatele, tipuji, fabuluji, zpochybňuji jejich alibi, nevadí mi napínání nervů a jemné mrazení v zádech, protože to všechno v mých představách k dobré detektivce patří.

Omlouvám se všem, kdo našli v severských detektivkách zalíbení a čtou je ostošest. Já za to vážně nemůžu. Zřejmě je mým čtenářským nedostatkem, že v sobě neumím vybičovat kladný vztah ke krvi a sadistickému násilí. Ale jsem dobrá čtenářka, tak na sobě možná ještě zapracuji a polepším se. Zatím budu věrná příběhům, kde se zlo po uzavření případu ukáže být takřka dobrodiním a vyšetřovatel není depresivní rozervanec, ale mazaný sympaťák. Před severskými krimi příběhy se však neofrňuji. Skláním se před nimi hlavně z toho důvodu, že přivedly k četbě i ty, kdo si knihu jinak otevřou s bídou jednou za pololetí. Nechť se tedy Gislaug Sigrun klidně brodí krví zmasakrovaných obětí, protože kdo jiný by to měl dělat? Kapitán Exner tedy určitě ne. Potřísnil by si lakýrky.

P.S. Cha. Možná, že John Lennon na fujaru skutečně hrál, jen se o tom nepíše. Nevylučuji, že autoři jeho biografií nechali úmyslně čtenářům prostor pro vlastní fantazii :-)