Co jsem to za člověka, když nepoznám celebrity?

Co je mi platné, že vím, po kom byl pojmenován koňak značky Napoleon a že umím vyplnit složenku, když nepoznám Kirsten Dunstovou.

Tak jsem zase jednou listovala společenským časopisem. Celebrity tam tančily na večírcích, mávaly fanouškům, kupovaly ranč, přebíraly filmové ceny a kolegům i kolegyním partnery, nakupovaly v buticích, křtily cédéčka, srkaly drinky, plavily se na jachtě, klaněly se na premiéře filmu, rajtovaly vlastního koně, představovaly své dvorní vizážisty, nabíraly polévkovou lžící kaviár a vyprávěly, jaký obyčejný život vedou.

Ve čtenářích to vzbuzovalo naději, že o pár stránek dál budou hvězdy zvěčněny, kterak se modlí, škrábou brambory, přelepují si kuří oko, vyplňují daňové přiznání, látají podkolenky, kupují projímadlo, prohlížejí si strie, ládují se škvarkama a nedopnou zip. Nebylo tomu tak, naopak jsem narazila na zvláštní společenskou hru s názvem: Poznáte je zezadu? Tři umělkyně filmového plátna, označeny jako a, b, c, mi na třech snímcích hleděly s němou výzvou vstříc, aby na spodních fotografiích pod čísly 1, 2 a 3, byly zobrazeny zezadu. Komentář mě vybízel, abych přiřadila ke známým tvářím správná pozadí.

Sáhla jsem v soutěživé náladě po brýlích. Zadívala jsem se na hvězdné veselé kukuče a ten můj posmutněl. Jak mám identifikovat vyšpulené zadečky, páteřní kanálky a batohy na vysedlých lopatkách, když hvězdy nepoznám ani z ánfasu. Co jsem to vlastně za člověka? Co je mi platné, že čtu ruské klasiky a projevy anglických státníků, že vím, po kom byl pojmenován koňak značky Napoleon, znám stěžejní historické letopočty, je mi známo, že Sokrates nebyl jen řecký filozof ale i brazilský fotbalista, zvládnu upéct nadýchané žloutkové věnečky, vyplnit složenku, pojmenovat třicet druhů léčivých bylin a vyčistit rychlovarnou konvici třemi přírodními způsoby, když nepoznám zepředu ani Kirsten Dunstovou, Diane Krugerovou a Denise Richardsovou. 

Hanba mi. S takový informačním deficitem bych se, zejména mladší části naší populace, jevila neschopná samostatného života. Už vidím, jak se ode mě mládež zhnuseně odvrací, protože neznám frontmeny skupin Ryčný rotoped a Kladivo na buráky.

A víte co? Ten zádový test jsem v časopise nevyluštila. Já s novináři tuhle hru nehraju. To by tam na čtenáře příště mohly čekat tři blonďaté dámské celebrity, jejich tři černovlasé děti, a dotaz: kdo je jejich otec? Pěkný podraz. Ať si otázku paternity vyřeší ty děvenky pěkně samy.

Nepodezírejte mě však, že mám apriori něco proti zádům. To byste mi křivdili. Jenom těch přirovnání, co unesou. Namátkou třeba: naložil mu pěkných pár ran na záda, záda mu ohýbají starosti, místo odpočinku si pěkně protáhnu záda, a naopak, když chci odpočívat, hodím záda, soupeř mu dýchal na záda, má záda, jako by spolkl pravítko, vlez mi na záda, někdo je příjemný jak kudla v zádech...

Abych však byla spravedlivá, všimli jste si, že některým lidem opravdu nejvíc sluší záda? Zejména když od vás konečně odcházejí.