Chřipkování

         Musím říct, že už dlouho jsem na ulicích nepotkala tolik lidí s kapesníky u nosu jako v posledních dnech. Nevypukl hromadný žal. Mají chřipku. Nebo virózu. Když je míjím, chci věřit jen tomu, že právě spěchají domů, kde si budou vařit čaj, loupat pomeranče a vymačkávat citróny, ale hlavně se tam izolují, aby nemohli nakazit ostatní. Chřipka je totiž lstivá. Ledva se u jednoho z nás domestikuje, už se mlsně rozhlíží, kdo další by jí mohl být dobrým hostitelem.

            Co mě momentálně nejvíc hněte, je skutečnost, že většina těch zavirovaných osob nemíří do postele, ale do práce. Podle medializovaných anket jsou důvody, proč dospělí chodí s kašlem, rýmou, bolestmi v krku a mnohdy i teplotou dál do zaměstnání, různé. Nejčastěji nechtějí přijít o peníze, zanedbat svoje pracovní povinnosti, zpomalit či vystoupit ze zaběhnutého tempa. Zkrátka nechtějí o nic přijít, aniž tuší, že právě přecházením nemoci mohou přijít o vše. Teď mám na mysli samozřejmě zdraví. I když si to mnozí stále myslíme, tak chřipka rozhodně není banálním onemocněním. Je známo, že řádně neléčená chřipka může napadnout třeba srdeční sval i trénovanému, otužilému sportovci. Bez klidu na lůžku se z ní stává záškodník, mající na svědomí ty nejhorší zdravotní komplikace.

            Možná si teď říkáte, no dobrá, každému, co jeho jest. Když si někdo koleduje, tak má, co chtěl. S tím však nesouhlasím. Z každého, kdo chodí s chřipkou do práce a ještě se u toho tváří jako obětavec, jež svojí chrabrostí zachraňuje firmu, mi naskakuje husí kůže. Já bych totiž všechny, kdo se alespoň na pár nejhorších dnů doma s kapénkovou nákazou neseparují, hnala k trestní odpovědnosti. Pokud totiž třeba astmatika, dítě či staršího člověka s chatrnou imunitou, obsluhuje chřipkou nakažená prodavačka, řidič autobusu, poštovní doručovatelka nebo s ním vyplňuje blanket unudlaný úředník, tak doslova ohrožují jeho život.

            Za nás astmatiky můžu říct, že na tyto lidi pohlížím jako na zakuklené teroristy, chodící mezi námi se špatně zajištěným samopalem napěchovaným ostrými náboji. Minulý týden mě jedna taková odstřelovačka málem obsluhovala v prodejně lahůdek. Co vám mám popisovat. Však to znáte. Skelné, horečnaté oči, kašel a huhňání, které zaregistrujete hned, jak uslyšíte místo „prosím“, „pdosím“. Začala jsem z fronty couvat přesně v okamžiku, kdy na ni prodavačka od vedlejšího pultu volala, že další jejich kolegyně přijde na odpolední o něco později, protože jí právě poslala esemesku, že se o ni pokouší chřipka a cestou do práce si jde koupit paralen. A ta moje prodavačka jí zděšeně odpověděla: „Ježišikdyste, ať je doma, dyť nás tady eště všechny nakazí.“

            Něco vám povím. Když jsem se v ten okamžik začala dusit smíchy, mohlo to v očích jiných zákazníků vyvolat dojem, že se o mě taky pokouší chřipka. Ale i kdyby to byla pravda, vy se mého blogu nebojte, nakazit vás nemůžu, to bych vám ho musela donést osobně. Hepčí, hepčí!