Český lev a filmy, které nepotěší

Já vím, že je potřebné točit vážné filmy s velkým poselstvím, filmy, které hledají pravdy a rozdírají duše i svědomí, filmy, které diváka zarazí do sedadla a sevřou mu hrdlo.

Ale já se ptám, proč jen a pouze tyto filmy? Kam zmizeli šikovní tvůrci, kteří by uměli natočit kvalitní filmy pohodové, veselé, inteligentní, na které se i po letech s chutí podíváme? Protože si současní filmaři myslí, že jen ty filmy, které diváka týrají, pak mají šanci dosáhnout uznání odborníků? Ach jo. Kam se poděli tvůrci filmů, které jsou sice geniálně odlehčené a vtipné, ale přesto v sobě zcela nenásilně a srozumitelně mají to všechno, co jsem již vyjmenovala a ještě doplním: vkus, cit, lásku, naději, úsměv, pohlazení, ale i to poselství. Natočit takový film je totiž kumšt a dnes se do toho nikdo nechce pustit.

Když jsem v sobotu sledovala „Českého lva“, uvažovala jsem, jaký druh filmu mi tu až zoufale schází. A už se mi rojil jeden titul za druhým.

Kdyby šlo film pohladit, já bych tak učinila třeba filmu Karla Kachyni Pozor, vizita. Příběhu o lidské naději i v čase, kdy nás život srazí k zemi, a přitom ozdobeného úžasným humorem, kde exceluje Rudolf Hrušínský v roli nevyléčitelného bacilonosiče břišního tyfu. Přesně takovému filmu by Český lev měl patřit.

A jak by křišťálová soška slušela třeba filmu o konci třicátých let v Praze Fešák Hubert. Režisér Ivo Novák jej zaplnil skvělými herci, a dokázal tak vytvořit film, kde hlavní roli hraje originální, chytrý humor, výborné dialogy, žižkovský šarm Karla Heřmánka a báječná hudba Petra Hapky. Titulní píseň nezaměnitelně nádherně zpívá Laďka Kozderková a přiznávám, že si ji často zanotuji.

A když se režie ujmou pánové Smoljak a Podskalský, vznikne neuvěřitelně báječný film Kulový blesk. Svěrákovsko-Smoljakovský scénář o bytové dvanáctisměně pod vedením a velením JUDr. Radosty (R. Hrušínský). Největší akce v dějinách stěhování je plná originálních postav i postaviček, skvělého, a hlavně laskavého humoru. Těch postav a jejich osobních osudů je tolik, ale jsou tak dobře napsané a zahrané, že si snad každý, kdo film jen jednou viděl, musí okamžitě vybavit, kdo že je paní Jechová a její kamarádka Máňa, inspektor Drahota, operní pěvec pan Bílek, pan Fazekaš, soused Klabouch a hlavně Abrhámův psycholog Vladimír Knotek.

A co třeba vtipná, inteligentní rodinná komedie Na samotě u lesa? Filmu Jiřího Menzela nechybí ani poetičnost, citlivost, nesmrtelné hlášky, které zlidověly, skvěle vybraní herci a opět Svěrákův a Smoljakův scénář bez poskvrnky.

Těch filmů, které bych na Českých lvech ráda viděla, bych mohla jmenovat celou plejádu. Ale všechny jsou staršího data. Teď se nic podobného netočí. Nikdo to neumí.

A tak zopakuji, já vím, že je potřeba točit vážné filmy. Ale nemělo by to být vyvážené? Mělo! A tak vás, vážení filmoví tvůrci prosím, zkuste diváka i pohladit, pobavit, rozesmát. Abyste mě dobře pochopili, nemyslím ohlupovat, zaplnit film „kopáním do zadků“ a humpoláckým slovníkem, ale zkrátka kvalitně pobavit. Budu doufat, že to někdo z vás přece jenom ještě umí.