Česká hudba jim nevoní?

Co Čech, to muzikant! Co krasobruslař, to nepřítel české muziky? Nevím. Jedno je však zřejmé. Gershwinova Rapsodie v modrém už má krasobruslařské vousy tak dlouhé, že si z nich může plést copánky. Chtělo by s tím něco udělat.  

Tak jsem od čtvrtka sledovala televizní přenosy ze světového šampionátu v krasobruslení. Pokud jste dělali totéž, asi se shodneme, že to nebyla ztráta času. Skvělé volné jízdy i krátké programy, krásní mladí lidé, ladné pohyby, originální kostýmy, skoky, piruety, zvedačky, krokové variace a korunovace sportovních výkonů podmanivou hudbou. A najednou mi – jako už poněkolikáté – přišlo nevýslovně líto, že žádná z těch melodií není dílem našich hudebních skladatelů. Že do jejich repertoáru nesáhl Španěl Fernández, Japonec Hanju nebo američtí taneční sourozenci Shibutaniovi, to bych ještě pochopila, ale proč ani jedinkrát naši?

Celý svět upřímně obdivuje a uznává české klasiky. Dvořáka, Smetanu, Janáčka... Věří české hudbě. Neopovrhoval by proto ani současnou. Nepochybuji, že by ji miloval. A tak jsem se uchýlila k představám, jaké skladby bych si pro tuto příležitost vybrala já. Vlastně jsem ani nemusela putovat pamětí nijak daleko. V jednom mám zcela jasno. Volnou jízdu bych nejspíš podkreslila nádhernou orchestrálkou Karla Svobody – „Návrat Gemini“. Je to opojná melodie a momenty, kdy má sólo Svobodův klavír, berou dech. Pro střední, zklidňující část, bych jednoznačně zvolila něco z produkce mého oblíbeného Angelo Michajlova. Na směs jeho melodií z filmových pohádek Zlatovláska a Popelka by se mi plulo po ledě jako dobré bitevní lodi. A pro finální část jsem si vybrala Hapkovu silnou a zároveň citlivou skladbu, kterou nazpíval Karel Zich a jmenuje se „Kdybych byl malířem“. Věřím, že by zahraniční obecenstvo nadšením ani nedýchalo. Po všech těch obehraných světových hudebních stálicích, kterými choreografové opentlují jízdy tak často, až se pomalu stávají krasobruslařskými odrhovačkami, by se naše česká hudba stala vítaným osvěžením.

Úplnou bombou by pak byl krátký program. Pro ten si schovávám výhradně Petra Hapku. Však už je načase, aby na některém mistrovství všechny okouzlil jeho „Motiv panny“ z pohádky Panna a netvor. Ale ten velkoryse přenechám jiné krasobruslařce. Já bych jela na skladby z pohádky trošičku hororové - Deváté srdce. A až by můj program vrcholil jímavou ústřední melodií „Srdce“, která je tak úžasná, že si ji snoubenci začali vybírat i pro svatební obřady, byli by Hapkovým kumštem okouzleni i rozhodčí natolik, že bych si to mohla dovolit na ledě trošičku flinkat a třeba tak úplně nedotočit posledního trojitého rittbergera.

Pokud si nejste úplně jisti, o kterých melodiích že to hovořím, zkuste si je najít někde na cédéčku nebo na internetu. Třeba mi dáte zapravdu a budete se těšit, až podobný nápad konečně dostane i někdo kompetentní, protože já to už nevytrhnu. Nejde ani tak o to, že nemám odpovídající mladistvý věk, odbornou přípravu, perfektní kondici a oku lahodící rafinovaný kostým. Já totiž hlavně vůbec neumím bruslit. :-)