Blogeři, nebojte se čtenářů, mají nás rádi

Mám pro to důkaz, ačkoli vím, že existují i tací, kteří některým z nás nemůžou přijít na jméno, a tak nás pokřtí dle svého gusta, názoru či nálady.

Minulý týden si přišla do naší knihovny pro svoji porci četby Jitka, jedna z našich milých čtenářek, a s chutí mně a mojí knihovnické kolegyni vyprávěla zážitek, ze kterého byla nadšená a těšila se, že budu i já. Hlavní roli v něm hrálo chomutovské Kamencové jezero, přezdívané díky unikátnímu složení vody české Mrtvé moře. Vypravila se k němu se svým partnerem a na cíl jejich výletu pěla samou chválu. Nikdy jsem tam nebyla, tak jsem se zájmem naslouchala popisu krásných míst a příjemných chvil tam strávených. Přiznávám, okouzlilo mě to natolik, že bych si tam hned s chutí smočila tělo.

A to si umíte představit, že coby milovnici knih mě nadchlo, že tam jsou návštěvníkům k dispozici i knihobudky. A nejsem sama, protože to zaujalo i naši čtenářku a také dvě dámy, za nimiž stála frontu na občerstvení. Obě paní si povídaly, jaké autory rády čtou a co čtou momentálně, což Jitka poslouchala jen tak na půl ucha, znáte to, jsou to ty chvíle, kdy při delším čekání na příjezd autobusu nebo v čekárně u lékaře, vyslechnete hovory, jejichž účastníkem nejste, ale špunty s sebou nemáte a prsty si do uší strkat nechcete, tak jste trochu vtaženi do děje.

„A čtete Zdeňku Ortovou?“, řekla náhle jedna z rekreantek a druhá dáma reagovala vstřícně. A obě začaly probírat, jaké potěšení jim psaní Zdeňky Ortové přináší, že je umí rozesmát, padaly i názvy konkrétních blogů… a Jitka chvíli myslela, že nevěří vlastním uším, až to už nevydržela: „Promiňte, že vám vstupuji do hovoru, ale vy mluvíte o naší Zdeničce.“ „Vaší Zdeničce? Vy jste příbuzná paní Ortové?“ odvětila oslovená paní radostně. „Ne, to nejsem, ale je to naše knihovnice, prostě naše velvarská Zdenička, my ji máme rádi,“ dodala Jitka.

A já jsem málem upustila encyklopedii mineralogie, když nám to náhodné setkání s mými čtenářkami líčila. A pak prý tato trojice setrvala v příjemném hovoru, protože obě paní těšilo, že potkaly někoho, kdo se se mnou osobně zná a Jitku naopak těšilo, že se přátelí s někým, koho mají rádi i lidé, kteří mě nikdy neviděli. A pak se prý ke svému příteli vracela s hrdě vztyčenou hlavou a s tak důležitým krokem, jako by ty fejetony psala ona sama. A když nám předvedla, jak partner její návrat později pantomimicky vtipně zahrál, zaburácela naše knihovna smíchem.

A já jsem chtěla tímto blogem povzbudit kolegyně blogerky a kolegy blogery, aby nepropadali malomyslnosti, jestli existují důvody, proč psát a šidit tím třeba rodinu, proč psát, když jsme zatím mohli naložit svíčkovou, vycídit koupelnu nebo vysvětlovat otrávenému puberťákovi, proč je potřeba chodit do školy. Asi takhle… je skvělé psát, protože nás mají lidi rádi. Protože máme tu možnost někoho potěšit, zpříjemnit někomu den nebo i jen jednu minutu, co víc si můžeme přát? A ti, kterým naše psaní naopak den otráví, ti nám to vytmaví v diskusi, což považuji za ozdravný proces. Představte si, že by to museli držet v sobě nebo hledat les, aby mohli kopat do muchomůrek, vždyť to je o nemoc. Takže blogy jsou užitečné pro radost ducha i pro vypouštění naštvaných ventilků. Zkrátka, co blog, to lázeňská kúra.

A já ještě jednou děkuji Jitce za vylíčení této milé příhody, a pokud některá ze zmíněných dam bude čtenářkou tohoto blogu, budu moc ráda, když se k tomu třeba v diskusi přihlásí… tedy jestli nepůjde radši hledat muchomůrky.

Jak vidno, když má bloger skvělou myšlenku, musí si ji hned zaznamenat :-) (foto: pixabay.com)