Nezapomenutelný zážitek je pro mě zpěv hymny na vzpomínkové akci na za války popravené Sokoly. Víc než 100 lidí, mezi nimi děti popravených. Moment, který se nedá popsat.

Tak to si ani neumím představit. To musela být síla emocí a velký zážitek.

Ale Švýcaři zase nemají na svých brankářských betonech fotku jejich prezidenta.

A co myslíte, je to jejich výhoda, nebo slabina?

Hokej mám také ráda od dětství. Vyrostly jsme na něm. A potom když se ozvala naše hymna, to bylo srdce trhající.

To je vždycky ten zlatý hřeb na závěr. Je to dojemné, bere to za srdce.

Tu hymnu jim odpustím. Hlavně, ať hrajou!

Já ji zpívám za ně. Ale nevím, jestli to odpustí oni mně.

No tedy, mozna je to dusledek toho, ze ted se hodne v priprave pouzivaji videa z predchozich zapasu. A jestli nekdy nestihl kustod zaznam stopnout pred hymnou a nasi borci se slyseli, tak se nedivim... Ale dame to i tak, ne? Tobe

Chacha, tak tato hypotéza mě nenapadla.

Už si chystám na večer velký hrnek na kafe, protože bruslit neumím, tak klukům jinak pomoct nemůžu.

Báječne si to napísala. Ja budem držať palce vám.

Vôbec to nemyslím zle, ale vám už nič iné nezostáva - bohužial. Prajem, aby ste sa opäť vzopli a dočkali sme sa nejakého toho federálneho derby.

Jsem nenapravitelným optimistou.

No to já taky. Například bych si nikdy nevsadila proti našim, a to ani kdyby jejich výhra byla naprosto nemožná.

Tak Švédi budou pro nás pěkný oříšek i bez toho, že nadšeně zpívají svoji hymnu.

Nu, bojím se o výsledek a mrzí mě, že našim klukům při tom louskání nemůžu nijak pomoct.

Jest to slovo do pranice. V některých případech, a je jedno jestli fotbal či hokej, protože u jiných se to až tak nemedializuje, by po poslechu hymny toho kterého týmu asi bylo lepší, kdyby se hráči plně soustředili na nadcházející match. Samozřejmě, nikdo z nich není Luciano Pavarotti nebo Andrea Bocelli (bloger pan Zedník by jich vytáhl z rukávu daleko více), a je také lehce diskutabilní, zda je kárat za nadšení v duelu s estetickým zážitkem.

Živě si tak umím představit, že když žlutomodré soupeře, už z dob středověku, porazí a postoupí, leckdo jim promine zpěv falešný, byť nadšený. Horší to bude, když zůstanou před branami finále, pak se mohou dočkat nejednoho hodnocení: „Pukli a ani tu hymnu neumí zazpívat!“

Aneb divák je prostě tvor zásadně nespokojený s výjimkou případu, kdy máme úspěch. Dodnes si vzpomínám, jak jsme - jsouc v zaměstnání - poslouchali semifinálový rozstřel v Naganu 1998 a jedna kolegyně u každého našeho exekutora (kromě Roberta „Albiho“ Reichela) vždy před nájezdem prohlásila: „To je můj miláček, ten to dá!“ a když neuspěl, tak s despektem dodala: „Bože, to je ale ****** (škála pro zdejší platformu nepublikovatelných titulů byla intenzivnější s blížícím se rozhodnutímú.

Hymna by se měla zpívat nadšeně za všech okolností. Výhra a hudební sluch nejsou důležité. Ostuda je, že spousta lidí plete co šumí a co hučí, takže nastává situace, kdy se zpívá falešně a ještě každý zpívá něco jiného