Baba jedna

Moje  povolání občas děti mate. Už mnohokrát jsem zaslechla, jak malé děcko na mě na ulici upozorňuje slovy: „Hele, mami, támhle jde paní knížková."

Oslovit správně pracovníka vykonávajícího své povolání, je pro dospělé osoby věc snadná, ba samozřejmá. A tak ve vlaku přirozeně voláme: pane průvodčí, ve škole: paní učitelko, v obchodě u kasy: paní pokladní, v čekárně na zdravotním středisku: sestřičko, a na ministerstvu financí titulujeme pro jistotu každého, od vrátného počínaje - pane ministře - protože tím nemůžeme nic zkazit.

Úplně jinak mají tyto situace nastaveny děti. Nedělají si starosti s oficialitami. Vycházejí nejen z toho, co je naučili rodiče, ale stejnou měrou i z toho, co jim vnukla představivost. Kamarádčin předškolní syn sice dobře věděl, že se lékaři říká, pane doktore, ale jeho pediatr byl pro něj dlouho pan Bebíčko. Dcera mého známého zase zarputile oslovovala jejich poštovní doručovatelku, babičko. Pošťačka se po familiárním dětském oslovení vždy celá rozplývala v domnění, že ji holčička bere jako rodinného příslušníka, aniž tušila, že po rozčilující slovní přestřelce, která mezi nimi kdysi proběhla ohledně špatně doručené složenky, si před dcerkou na její adresu dívčin otec ulevil slovy: baba jedna.

Nejčastěji mi čerstvě přihlášení malí čtenáři říkají: „paní knihovno.“ Některým trvá i delší čas, než si zvyknou na správné oslovení. Vzpomínám, že mi jedna holčička po nějakou dobu říkala, paní knihovničko. Znělo to roztomile, ale mě se časem zmocnilo tušení, jestli mě děcko nebere jako součást nábytku a nevychází z jednoduché filozofie: knihy se ukládají do knihovničky, tak ta paní, co se o ně stará, je taky knihovnička. Docela živě jsem si představovala, jaký zmatek malé čtenářce může způsobit, až si vštípí oslovení správné a oba pojmy se jí pospojí. Až se jí už doma knihy do regálů dětské knihovničky nevejdou a bude si chtít pořídit skříňku větší, třeba si podá inzerát: Knihovnice na prodej.

Když jsem vloni ke konci školního roku měla v knihovně program pro žáky prvních tříd a několik dětí mě zmatečně oslovilo, paní učitelko, zasáhla jejích třídní. Polopaticky vysvětlila vše potřebné a pak zkušebně vyzvala jednu z žaček, aby ostatním pověděla, jak mě hezky správně osloví. Holčička slušně povstala a odpověděla: „Já jí říkám, teto, protože je to naše sousedka.“ V tu chvíli začala celá třída Emmičce závidět, jakou má kliku, když mě má za sousedku. A já jsem se s třídní učitelkou svíjela smíchy, protože na dětskou logiku je každá osvěta krátká.

No, a abych se oslím můstkem vrátila k názvu dnešního blogu, tak jen dodám, že se mě ještě docela nedávno (alespoň se mi zdá, že nedávno) při pohledu na fotografii malé dcery mojí kolegyně, kterou mám přišpendlenou na stěně za pracovním stolem, čtenáři ptávali: „To je vaše holčička? To je vaše dcera?“ A včera se na tu samou fotku zadíval chlapeček, který si nesl v podpaží knihu Titanik – Příběh legendární lodi, a zeptal se: „To je vaše vnučka?“ Tak jen doufám, že po mých podrobných pokynech, jak se má ke krásné encyklopedii chovat, aby se jí nic nestalo, si za dveřmi nepomyslel: baba jedna.

P.S. Tímto fejetonem jsem chtěla vzdát hold všem obětavým knihovnicím a knihovníkům, pro něž je služba čtenářům vším. A zároveň uctít památku naší kolegyně, která byla v roce 2015 v Horní Bříze při výkonu svého povolání rukou vraha připravena o život.