A co vy? Dáváte dětem za vysvědčení smartphone nebo knihu?

Tak žáci a studenti mají už za pár dní celý školní rok za sebou. A jejich rodiče čeká rozuzlení tajenky: co jim dát za vysvědčení?

Je to už takový lidový zvyk. Něco na způsob hodování. Potomek nám předáním klasifikační listiny recituje svůj školní prospěch, a my ho za to odměníme dárkem. Až potud je vše v pořádku. Z výchovného hlediska je rodičovská odměna na konci školního roku poděkováním za celoroční studijní snahu. Jenže realita za ideálními představami často kulhá jako pirát John Silver.

Nemalou zásluhu na tom mají i média. Masírují rodiče tipy na dárky za vysvědčení tak mocně, až ti nebozí svým školáčkům za dvě trojky, tři dvojky a pět jedniček kupují tablety, webkamery, digitální fotoaparáty, smartphony… a já volám: Kde je kniha???

Vždyť je to - historicky vzato - celkem nedávno, kdy na každém rohu visel plakát: Za dobré vysvědčení knihu. Mělo by tomu být stále, ale není. A proč? No, protože knihy formují myšlení, otvírají dítěti svět fantazie, rozvíjejí schopnost vžít se do rolí knižních hrdinů a tím plynule získat empatii pro lidi ze světa skutečného. Nenásilně rozvíjejí slovní zásobu, vnukají malému čtenáři spoustu otázek, na něž chce nacházet odpovědi. Jenže tohle všechno naše konzumní a zpolitizovaná doba nechce. Kdo přemýšlí, kupuje s rozvahou. Kdo rozvažuje, získává zkušenosti. Kdo chce být zkušený, ten se pídí po informacích. Kdo touží být informovaný, ten čte. Kdo čte, toho nelze oblafnout. Kdo se nenechá ošidit, s tím nelze manipulovat. Jak to krásně zapadá do sebe.

A tak nám nenápadně přibývá dětí, které by raději než knihu, dostaly pozvání na řepnou brigádu. Pokud jsou rodiče moudří a nechtějí dovést k dospělosti místo kvalitního člověka loutku, jež nebude žít podle představ svých, nýbrž podle potřeb těch, kdo zrovna tahají za provázky, nedopustí to. Nemají-li vaše děti ke knize kladný vztah, učme je, aby tomu bylo jinak. Je to v podstatě jako se základní hygienou. Také maličkým nebývá zpočátku příjemná. Žádné dítě se nerodí se schopností smrkat do kapesníku. A je tedy jen dílem naší vytrvalé výchovy, že si jako čtrnáctileté neutírá nos do rukávu, čistí si zuby, myje nohy a splachuje.

„No řekni sama,“ dožadovala jsem se nedávno kamarádčina souhlasu, „když dáš třeťákovi za vysvědčení kameru, co dostane v devítce?“ „Minibus,“ odvětila bez přemýšlení. Prý by svým třem dětem nejradši darovala poslední školní den minibus. Do něj by je naložila i s jejich jezevčíkem, dalmatinem, morčetem, osmákem degu, elektronickými klávesami, počítačovými hrami, věčně drnčícími mobily a nechala je odvézt někam hodně daleko, kde by si to vše mohly dosyta užít.

Pobaveně jsem se zeptala, co by pak dělala ona?

„No, četla bych si přece všechny ty krásné knížky, co jsem si pro ně připravila za vysvědčení!“

Tak krásný závěr školního roku dětem, jejich rodičům i nám všem, kdo jsme ve školních škamnách už pěkně dlouho neseděli. A nezapomeňte koupit knihu, za dobré vysvědčení jako odměnu, za špatné třeba za trest... a sobě pro radost!