A co byste říkali předvolebnímu heslu: Buďme stejní hajzlové jako oni!?

Všimli jste si, že některé glosy a hesla vymyslí jejich autoři tak geniálně, že dostanou nadčasová křídla a mohou dějinami létat a přistávat dle libosti, a vždycky jsou trefné, jako by vznikly včera?

Dlabáček, Rambousek a Marie. Pokud vám tato jména něco připomínají a neběžíte se honem podívat sousedům na vizitky, pak určitě taky patříte mezi ctitele báječného kresleného humoru Vladimíra Renčína. Tento skvělý kreslíř a originální ironický filozof mě před lety nevědomky poprvé přiměl k něčemu, co by se dalo pojmenovat jako verbální seskok padákem. No schválně, jen zkuste převyprávět kreslený vtip natolik věrně, aby se posluchač, který kresbu nikdy nespatřil, popadal smíchy za břicho. Nu, když jinak nedáte, tak já vám ho taky povím a uvidíme, za co se budete popadat vy.

Představte si rozčileného otce, který za dohledu spořádaně stojící maminky uštědřuje synkovi pár výchovných na holou a říká: „Kdyby dřív rodiče častěji používali řemen, nemusela dnes politická scéna vypadat tak, jak vypadá.“

Nebo kresba, kde Rambousek stojí na zahrádce na židličce, hledí dalekohledem do dáli a Marie škrábající brambory mu říká: „Nedívej se do budoucnosti, táto, bude ti zase špatně.“

A Vladimír Renčín zapříčinil i to, že jsem někdy kolem roku 1987 poprvé slyšela ve výstavní síni nekontrolovatelné salvy smíchu. Bylo to ve Vrchlabí a před pokladnou se spořádaně linula dlouhatánská fronta. Výstava se konala v propojených prostorách několika místností a kreslené vtipy byly instalovány na velkých panelech. A když jsem se trpělivými krok sun kroky konečně přesunula z venkovních prostor do interiéru a spočinula pohledem na první kresbě, okamžitě jsem zaslechla detonaci smíchu jiného návštěvníka kousek před námi. A zatímco jsem se zpočátku decentně chichotala jen tak pro sebe, jakmile jsem doputovala o pár kroků dál, pochopila jsem, kterému vtipu se pán tak srdečně smál a zařičela jsem taky.

A tak to šlo celou půlhodinu, po kterou jsem expozici prohlížela. Vždycky se někdo hurónsky odboural, a jak špalír postupoval, každý z návštěvníků se smíchy sesypal právě u té samé kresby. A tak jsem se stále těšila na to, co mě čeká za dalším rohem a zároveň jsem naprosto přesně věděla, čemu se právě teď smějí ti za mnou.

S tvorbou Vladimíra Renčína bylo a je vždycky veselo. A to, že prostě musel být geniální, může potvrdit i poslední z vtipů, které jsem pro dnešní dny vybrala. Dlabáček s Rambouskem sedí v dobré společnosti, pokuřují doutník a jeden z nich nonšalantně říká: „Slyšel jsem bezva fór – politika je služba národu.“

P.S. Název dnešního blogu jsem si vypůjčila z kresleného vtipu pana Renčína, který mám moc ráda. Členové politické strany mají poradu a jeden z nich navrhuje: „A co byste říkali předvolebnímu heslu: Buďme stejní hajzlové jako oni!?