Stále ráda vzpomínám

Je zvláštní, že nejkrásnější vzpomínky mi většinou se vynořují z dětství a mládí. Snad je to tím, že raději vzpomínám na hezké zážitky, ty špatné se krčí někde v koutku a je to tak dobře.

Jako malé dítě a vlastně celé dětství jsem trávívala mnoho měsíců v roce v lázních, jinak to ani nešlo, vždyť díky tomu chodím, pokud jsem byla hodně malá, tak mi ani smutno nebývalo, horší časy nastaly, když přišla puberta, to jsem bývala při loučení s rodinou hotové slzavé údolí a naši z toho bývali velmi nešťastní. Nakonec jsem si vždycky zvykla, ostatně jako všichni ostatní, co nám taky jiného zbývalo. Našly jsme si kamarádky a kamarády a často bývalo i hodně legrace. Mnohá taková přátelství přetrvala po mnoho let, některá trvají stále. Všechno se dalo vydržet, první ze všeho si každá vyrobila kalendář a každý den jeden den přeškrtla, abychom viděly jak se nám to krátí a dočkáme se návratu domů. Potom byl vychovatelkami zaveden systém kontroly uklizených pokojů, kde byl největší nepořádek,tak tam na dveřích bylo vyvěšeno velké prase, holkám to bylo celkem jedno a smály se tomu, já tedy nejsem žádná pořádnice, ale štvalo mě, že mají všude poházené věci a většinou jsem to uklízela za ně. Největší kamarádku jsem měla z Liptovského Mikuláše, bydlela v jiném pokoji, mi bylo jedenáct, ona měla patnáct a vždy se velmi zlobila, že dělám těm bordelářkám služku. Měla již všechno v hlavě srovnané, byla velmi sečtelá a hodně jsem se od ní naučila, taky se starala o moje tehdy krásné dlouhé vlasy, stále vymýšlela nové účesy a především ji vadilo, že se nechám využívat a půjčuji dívkám hezké kousky oblečení a balíky domova, které mi rodiče často posílali, jsem vždy příliš štědře rozdala, stále mi Janka domlouvala, že ty druhé mi nedají nic a jako hloupá všem pomáhám. Janka byla starý lázeňský a ústavní harcovník, protože bylo kromě lázní po celé roky v ústavní škole pro postižené děti v Bratislavě a domů jezdila pouze na prázdniny, život ji těžce otloukal, naštěstí se velmi dobře učila, takže si pro život přece jen vytvořila slušné podmínky. Vystudovala práva a později si našla velmi hodného muže, který ji pomáhal, takže spolu mají dceru, s níž mají taky radost, je z ní lékařka a pomáhá druhým. Když jsme se spolu loučily a slibovaly si, že si budeme psávat, netušila jsem, že nám přátelství vydrží dlouho. Část prázdnin trávila Janka u nás a já zase v Mikuláši, nikdy mi nedala najevo, že jsem proti ní hloupé děcko a ani později se nepovyšovala, že dosáhla mnohem vyššího vzdělání a postavení, ba právě naopak mi říkávala, že inteligence není o školách, ale co člověk zná a jak se umí chovat. Zdůrazňovala, že by si přece se mnou nevyměňovala sáhodlouhé dopisy, velmi mě podporovala v mé zálibě psát, to ještě v lázních chodila každý den číst, co jsem zase vypotila, bavilo ji to. Pak přišly jiné starosti, můj čas pokusů o literární tvorbu skončil v prachu zapomnění, nebylo dost volného času, práce, dítě, domácnost a taky jsem se začala zajímat o jiné věci, dobře jsem dokázala posoudit, že ze mne nikdy žádná dobrá spisovatelka nebude. Pár let jsme se neviděly, ale korespondovaly dále. Jaké bylo překvapení, když jednou v neděli v podvečer u nás někdo zazvonil, právě jsem vařila dcerušce její oblíbenou krupici a ve dveřích stála Janka s manželem, kterého jsem do té doby neznala, že jedou z dovolené, byli na Orlické přehradě, nebo na Slapech, tento detail mi již vypadl z paměti a tak ji napadlo, že se musí u nás zastavit a zkontrolovat mou dcerku. Výborně jsme si popovídali, přemluvila jsem je, aby u nás přespali a často se ptám, čím jsem ji natolik zaujala, protože si připadám úplně obyčejná a mnohdy i zamindrákovaná. Nevím! Dlouhá léta jsme si psávaly, jenže po rozdělení republiky, nám korespodence přestala, párkrát jsem napsala dopis, pohlednici, ale odpověď již nepřišla. Netuším, co se přihodilo, možná jsem byla příliš "protimečiarovská", nebo mohl být důvod jiný. Já bydlím pořád na stejné adrese, kdyby Janka chtěla, není problém se ozvat, mé pokusy zůstaly bez odezvy. Je to škoda, že již o sobě nevíme, třeba bysme si měly o čem povídat. Na druhé straně je možná dobře, že vše skončilo tak nějak bez vysvětlení, všichni se měnímee věkem a tak se lepší si zachovat paměti to krásné, co nás kdysi spojovalo. Milá Janko, nemám možnost ti to osobně napsat, ale jsem moc ráda, že jsme se potkaly, děkuji ti!