Prožít si své peklo

Proč vlastně píši tento příběh? Pouze chci upozornit, že kolem nás je spousta lidí, kteří se boží ke dnu. Málokdo o nich ví a většinou se jim nedostane pomocné ruky. Je velmi snadné spadnout na samé dno, ale cesta zpět je pořádně zarostená a nikdy již nebude nic jak bývalo!!! Upozorňuji, že tento příběh je pravdivý, pouze osoba, které se týká mi nedovolila zveřejnit skutečné jméno a všechny podrobnosti.

Jana bývala vždy činorodá žena, neuměla se nudit, dokázala své okolí zahrnovat takovým množstvím znalostí, že tím občas vyrážela dech. Dokázala všem poradit, pomoci. Mnozí se na ni obraceli o radu. Její obliba ovšem měla také stinné stránky, ne každý ji přál její charisma. Závist je hrozná věc. V práci také nedokázala dělat pouze do výše svého platu, snažila se předávat své zkušenosti a mnohé naučila jejich práci od piky. Zdálo se, že je oblíbená, alespoň Jana nikdy neměla pocit, že je předmětem pomluv… Už při oslavě padesátin vycítila podivnou atmosféru, obyčejní dělníci, uklizečky, kuchařka a prodavačky jí přáli velmi srdečně, vedení firmy a patolízalové ředitele však byli velmi nepřirození, někteří na oslavu ani nedorazili. Moc nad tím nepřemýšlela, hodila vše za hlavu, protože se blížil konec roku, hodně práce. Natolik se soustředila na vlastní povinnosti, že přestala vnímat chování svého okolí, snažila se sama sebe přesvědčit o zbytečném tušení, že se něco děje. Přišlo jaro, Jana v návalu práce chodívala domů stále unavenější. Až se stalo to, co zřejmě přijít mělo. Unavená tělesná schránka řekla: A dost!!! Nešťastné uklouznutí doma na koberci, komplikovaná zlomenina, jejíchž léčba se protáhla na půl druhého roku. Ihned po operaci telefonovala svému šéfovi, řekla kde co leží a pochopitelně poslala do zaměstnání dceru, aby vše předala, popřípadě nabídla, že rozdělanou práci dodělá, nebo vezme domů mamince. Dostalo se ji pouze strohého odmítnutí, že si poradí sami. Po celou dobu léčby Janě nikdo, kromě pár dělníků, nezavolal. Přestala pro všechny existovat. Nechápala co se děje. Měla však tolik starostí sama se sebou, umírající otec, zhroucená maminka. Soustředila se především na vlastní uzdravení a rodinné starosti. Celá situace ji mrzela, jenže ji nedokázala nijak ovlivnit. Před Vánoci se zdravotní stav tatínka natolik zhoršil, že byla nutná jeho hospitalizace, následovaly velmi smutné svátky a nebýt vnuček, které byly šťastné ze stromečku a dárečků, by pravděpodobně ani nic doma nepřipravovala. Koncem ledna tatínek zemřel, tehdy poprvé od svého zranění ji zavezla dcera do práce, chtěla se domluvit s ředitelem, že bude následovat další operace, nemůže nechat zdrcenou maminku samu doma. Tvářil se sladce jako med, nic nebyl problém… Týden po návštěvě v práci, přišel doporučený dopis, kde jí bylo ředitelem sděleno, že vzhledem k pomluvám, které o firmě roztrušuje ji upozorňuje na možnost výpovědi a dodatek, zda nechce zvážit setrvání v organizaci. Nic konkrétního, dvě stránky ničím nepodložených blábolů. Seděla nad tím dopisem jako opařená… Nakonec odepsala, že sama výpověď nepodá a trvá na dohodě o neplaceném volnu, které ji před týdnem podepsal. Odpovědi se nedočkala, natož nějakých důkazů. V zoufalé finanční situaci naletěla na lichvářskou půjčku, zastavila byt a doufala, že po uzdravení se opět vrátí k práci, kterou dělala prakticky od školy, pouze s dvěmi přestávkami, tedy dva roky na mateřské a jeden rok kdy byla nezaměstnaná. Komu se svěřit? Kdo pomůže? Sestra s rodinou ji zavrhla, plačící maminka ji živila, dcera se zetěm se pokoušeli pomoci, jenže finančně to taky nemohli zvládnout. Byt se nezachránil, na Janu čeká řada smutných let, plných splátek, nemoci si dopřát pomalu ani kadeřnici a především nemožnost najít jakoukoliv práci, protože z té původní ji pan ředitel stejně vyštípal, způsobem tak odporným, že odešla sama, tedy bez nároku na odstupné. Je snadné odsoudit, tonoucího utopit, než pomoci k záchraně… Pár věrných přátel zůstalo, ale Jana již nikdy nebude tou milou usmívající se paní. Stále jen bezmocně hledá práci, telefonuje, píše, chodí po firmách. Je neperspektivní, je tolik mladých a zdravých lidí, kteří mají přednost. Své peklo si musí prožívat sama… Jsem si jista, že je velmi mnoho lidí s podobným osudem a určitě mi dají mnozí za pravdu, že často pomohou cizí lidé, než rodina.