Jsem pražák Vltavou křtěnej

I mě rodiče (před téměř 70 lety) učili, abych v domě zdravil každého (bylo mně to divné: proč toho, kdo tam nebydlí). Totéž jsem učil děti i já a jsou tak vychovávána i vnoučata.

V domě už taky většina "mladých" nezdraví. Je lhostejno, jestli jsou z města (nejen Prahy) či z vesnice.  Je to v něčem úplně jiném.  Nejen že nepozdraví - ani na pozdrav neodpoví.

Já jsem vyrůstal v domku na ulici, kde se všichni

 sousedé znali. Ne sice tak jako na vesnici, ale byli to dobří sousedé, kde pozdrav a občas pár prohozených slov bylo něco zcela přirozeného. Jedna z rodiči vštěpovaných mi "přikázání" zněla: Vždy slušně a nahlas pozdrav! Podobně sousedské a přátelské vztahy panovaly i když jsem se nastěhoval na sídliště do paneláku. Bývalo dobrým zvykem, že v podvečer nebo i za teplých letních večerů jsme sedávali dole před vchodem na lavičkách (ženské častěji jak chlapi). Popíjeli jsme kafčo, někdy i pivčo z nedaleké hospody, nebo někdo přinesl víno, pokuřovali jsme a klábosili. Věděli jsme o sobě kdo co a kde dělá, odkud pochází, z čeho má radost a co koho trápí. Nyní již 27 let bydlím opět v paneláku, ale na jiném sídlišti a v jiném městě. V našem vchodu bydlí 21 rodin a já z nich znám jménem jen 6! Většinu neznám ani podle vidění. Už to nejsou sousedé, jen cizí lidé, kteří se sotva "na půl huby" pozdraví. Nikdo nesedává na laviče před barákem, nikdo se o nikoho nestará. Prý nová, lepší doba.

Karma

Pěkné a ze života

Takové lidi znám také, moc se s nikým nebaví,ale když je člověk v úzkých, tak zrovna oni pomohou jako první