Kulturní zážitek poněkud netradiční

Na každou událost lze pohlížet jinak, popisuji svými očima venkovanky, která nemá tolik možností kulturního vyžití, jako obyvatelé měst, událost, na kterou jsem se mimořádně těšila.... Darmo se neříká, že člověk nemá moc dopředu plánovat a pokud se těší, tak to pak není úplně to pravé ořechové a naopak.

S rozvojem civilizace začalo ubývat návštěvníků filmových představení a přidělalo vrásky provozovatelům kin, navíc v našem krajském městě přibylo multikino, takže Velké kino často zeje prázdnotou a došlo k velké redukci zaměstnanců. Nájemkyně kina je schopná žena a tak se zapojila do projektu přímých přenosů oper z Metropolitní opery v New Yorku. Když s touto informací přišla dcera domů, nejdříve jsem nad tím kroutila hlavou, vyprávěla, že bylo narváno až na půdu, v ceně vstupenky je raut, šatna zdarma a na plátně je možno vidět i dění v zákulisí, včetně rozhovorů s hlavními aktéry. Mezi seznamem uváděných titulů byla i Carmen od Bizeta, promítání se mělo konat v lednu 2010, tuto operu jsem viděla před pár lety v podání Slezské opery z Opavy a chtěla jsem si porovnat provinční úroveň se světovým provedením. Vzpomněla jsem si, že jsme tehdy vzaly s dcerou do divadla moji maminku, která byla tehdy velmi dojata. Po chvíli přemýšlení jsem dceři řekla: „Stejně nevím, co mám dát babičce pod stromeček, tohle bude alespoň originální, nic takového by si sama nedopřála a já nemusím vymýšlet zbytečnosti, které k ničemu nepotřebuje, takže sežeň tři lístky, budeš z dárku strašně překvapená a zopakujeme si po letech dámskou jízdu.“ Dcera souhlasila a řekla, že se domluví s tchýní, která v kině pracuje, ta to určitě ohlídá a především pohlídá dětičky.. Někdy v září jsem potřebovala jet do Brna k lékaři a aby pro mne dcera nemusela brzy ráno jezdit a ztrácet čas, tak jsem k nim přijela autobusem večer, že u nich přespím. Večer, když již vnučky spaly jsme si sedly k šálku čaje a já připomněla lístky na Carmen. Fanynka spráskla ruce: „No představte si, holky, že jsem vstupenky nesehnala, pořád jsem si říkala, že je času dost a dnes mi řekla pokladní, že byly za tři dny vyprodány.“ Byla jsem z toho hodně rozčarovaná, tak krásně jsem si vše naplánovala, co já teď koupím mamince. Neříkala jsem nic, ale zřejmě bylo vidět, jak mě to mrzí. O dva dny později zazvonil mobil, volala dcera: „Mamko, babička, tedy tchýně, tu měla na oslavu sedmdesátky ženské z práce a slovo dalo slovo a máme dvě možnosti, buď vezmeme místa v prvních třech řadách, které se běžně neprodávají, nebo pojedeme do Malenovic, pro obrovský zájem se to bude hrát i tam, rozhodni se rychle, mám je zamluvené do osmnácti hodin, tak pro ně musím zajet!“ Nadšeně jsem souhlasila, vždyť těch pár kilometrů navíc již nehraje roli a vánoční dárek je zachráněn. Kdo mohl v září tušit, co nám život uchystá! Začátkem prosince nám tatínka, který byl dlouhé roky těžce nemocen, odvezli do nemocnice a bohužel tam zůstal ve velmi vážném stavu, takže i ty Vánoce byly vlastně neveselé, bez nálady. Většinou jsme jezdili do nemocnice a vraceli se bezmocně domů. Přiblížilo se datum opery a maminka nechtěla nikde jít, všichni jsme ji domlouvali, že dědečkovi tím nepomůže a nutně potřebuje přijít na jiné myšlenky. Takže jsme se oblékly za dámy, jely navštívit nemocného tatínka a skončily před kinem. Času bylo ještě dost, náledí a mráz, takže jsme skončily v restauraci na kávu a daly si večeři, na nějaký raut jsme si ani nevzpomněly. Do kina se valily davy lidí, všichni se v předsálí cpali, jako by týden nejedli a víno teklo proudem. My jsme si pouze daly kabáty do šatny, zakoupily programy a usedly na svá místa. Trochu společensky oblečené jsme byly pouze my tři, ostatní to pojali velmi ležérně. O tři čtvrtě na sedm nás z reproduktoru uvítal mužský hlas, který nás přivítal, že za pět minut začne pohled do zákulisí a v sedm hodin a pět minut samotná opera. Ujistil nás, že čtecí zařízení funguje a nedělo se nic, po dvaceti minutách předstoupil před nás mladík, že se jim nedaří navázat spojení, ve Velkém kině se hraje, ale v Malenovicích bylo prázdné plátno. Ujišťoval nás, že chápe, že vstupné stálo tři stovky, sice o začátek přijdeme, ale konec určitě uvidíme. Po dalších minutách zval vyprodaný sál na víno a oznámil, že je na cestě auto s penězi, bude nám vráceno vstupné. Diváci nereptali, ale nadšený nebyl nikdo, ne každý byl místní a všichni byli otráveni. V tom nečekaně v 7,40 jsme se octli uprostřed asi půlky prvního dějství, všichni spořádaně poslouchali a sledovali děj, bylo to krásné, pouze lituji ty, kteří neznali celé představení, těm jistě ušlý začátek scházel. Pořadatel se o přestávce omlouval a žádal, abychom nevyhazovali vstupenky, protože na ně při návštěvě multikina do konce března dostaneme slevu, jen jsem zvědava, kdo nabídky skutečně využil, my určitě ne, dcera sice chodí s dětmi na krtečka, ale říkala, že těch třicet korun ji určitě nespasí. Vše nakonec zdárně skončilo, většina diváků si zajisté vychutnalo neobyčejný zážitek, maminka dokonce chtěla tleskat, až jsem ji musela upozornit, že jsme v kině, ale stejně si myslím, že byla myšlenkami u tatínka, tak jako já i dcera. Takový je bohužel život!!! Snad někdy příště bude lépe a podobný zážitek si více vychutnáme! Jen maminka už jistě s námi nikdy nikam nebude chtít jít, protože koncem ledna nám tatínek zemřel, schází nám všem, ale maminka úplně ztratila smysl života.