Jdu si do Alberta koupit lubenici obecnou. Jde o meloun vodní. Velmi osvěžující, chutný a navíc zdravý. Dobrá cena, koupím si pořádný kus. Avšak pokladní mi sděluje, že tato cena od včera neplatí. Meloun stojí víc.
Opravdu ho chcete? Ano, chci. Zaplatím. Jen připomínám, že by tam mohli dát aspoň ceduli, že se cena od včera změnila.
Nejsou lidi. Dávat cenu samozřejmě není povinností pokladních, mají tam ještě svoje vedoucí.
"Je nás málo," sděluje další pokladní, který přináší na pokladnu chybějící drobné. Pokladních je opravdu málo, jak nedávno psaly noviny. Ale proč? Obchodní řetězce se dokonce vyjádřily, že dají pokladním plat až 17 tisíc. Je to dost, aby to někdo chtěl dělat? Fronta zatím pomalu roste.
"Dala bych vám 25 tisíc," říkám pokladním. To mně přijde adekvátní. Protože - zažila jsem tu službu na vlastní kůži. Je to pořádná řehole. Každý si to může třeba brigádně zkusit, jaké to je sedět na pokladně 12 hodin za pár tisíc. Mít hmotnou zodpovědnost, řešit různé nálady zákazníků, shánět drobné... apod. (Zkuste to. Za 3 měsíce budete zralí "na Kopeček").
Nedokáži pochopit, proč někdo s takovou zodpovědností, jako pokladní v marketu, bere tak malý plat, jak bere. Říkávalo se, že nejmenší platy berou šičky, uklízečky. Proč mezi ně patří i pokladní, když každý potřebuje jíst, a tudíž nakupuje potraviny, takže práce pokladní je naprosto nezbytná. Nelze se bez ní obejít.
Odcházím s melounem a přeji pokladním lepší život. A nám méně front.
