Jsou tichá místa k návratům

Když se člověk vydá na návštěvu své rodné hroudy, které si již téměř odcizil, musí se poněkud obrnit. K tomu účelu jsem si s sebou vzala kolo ( na něm se dá rychleji ujet před případnými vzpomínkami).     

Je to docela daleko, když se člověk vrací, tak jsem si vzala na pomoc vlak i kolo. S kolem do vlaku, z vlaku na kole a dál. Jedu, jedu krajinou, fotím si loučky a remízky, zámek... Vysočina je podzimní. 

Nakonec zajedu na známé místo, kam jsme jako děti chodily sáňkovat, kopec Severák. Vedu kolo pěšinou, abych se podívala na kopec, můstek přes potok, nahlédla do louky. Vtom však jsem přepadena.

Lopuchy tu rostou a čekají na svého nositele. Tedy někoho, kdo jejich semínka odnese a vyseje všude možně. Cestička zarostlá, a když z ní vykročím, jsem od hlavy k patě oblepená přírodními knoflíky. Jaké to přepadení! Obírám knoflíky, avšak zbytečně. Na zpáteční cestě mne opět přepadnou a oblepí. Z houští vyskočí srneček a upaluje ode mne pryč. Zdalipak se mu také lopuchy lepí na srst? Zapomněla jsem se ho zeptat. 

Lopuchový knoflík je tak šitý na míru, že vám pronikne skrze 3 vrstvy oděvu. Na mně knoflíky visí v celých hroznech. Takový užitečný jsem nositel, že některé se dostaly nepozorovány se mnou až přes 30 km daleko.

Když jsem se obrala, vidím poslední dva. Ukryly se na spodek brašny na kole. Odtud se na mne usmívají.