Horoucí léto a panel-story

„Květiny u cestičky, koláče od babičky...“ zpíval kdysi o letním čase V. Neckář. Letní čas je v běhu roku vždy trochu jiný, plný jasu, skýtá více optimismu, možná tvoří endorfiny a další jiné látky, které se našemu mozku tak líbí.

Protože bývá vedro, nasedám na kolo hned po ránu, kdy ještě panuje ranní chlad, a odjíždím na mokřady. Tj. do lesa, ke květinám u cestičky, jahůdkám, malinám, borůvkám apod. Svačinu pro jistotu s sebou, co kdyby mě v lese přepadl hlad a borůvek bylo málo...

Opar nad obzorem věští bezoblačný den, slunění u rybníka láká a odvádí pozornost od sběru lesních plodů. 

Hlavně však odjíždím ze sídliště, z horkých panelů, kde se v noci nikdo, ale vůbec nikdo nemůže vyspat. Restaurace otevřené non-stop, hosté odcházející a bloudící po sídlišti s písní na rtech, tedy spíše s mocným řevem, asociálové plísnící svoje dítě, které nemůže usnout; někdo si udělá malý ohňostroj, někdo vystřelí z poplašné pistole – teď strážníku ukaž, jak umíš vypátrat viníka! Z balkónů se volá dolů, zezdola se volá na balkóny – zkuste se v letní noci na sídlišti vyspat.

Ležím na hrázi, v rybníce šplouchají  kapři, labuť majestátně připluje a strnad u cesty opakuje svoji melodii. Kolem krouží šídlo velké pomalu jako vrtulník. Příroda konejší přehřátý organismus.

Vracím se domů, opředená potrhanými vlákny pavučin, s pár dávkami kyseliny mravenčí, ohryzaná od hovad (tedy od bzikavky dešťové), proti nimž jsou komáři hotová neviňátka.

A už to znovu slyším. Z balkonů se nesou hlasy, dítě asociálů pláče a nikdo je neutěšuje, okna dokořán, dlužníci a věřitelé se hádají o peníze atd. Asi ve tři ráno se někteří hosté z restaurací sázejí, kdo vydá silnější řev, co do intenzity a kapacity hlasivek. Opravdu. 

A pak mne to napadlo. Když je letní vedro, co tak jít spát do lesa? Vzít karimatku a spacák jako zamlada, a přesunout se z panelů do lesního ticha.? Zkusím to. A uvidím.