Život Křiváka - Kapitola 7.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje. 

Slyším, jak Vendy zvoní budík na mobilu. Hrozný vyzvánění. To si ještě tak hodinku dáchnu. Po šesté mě Vendy vykopala z postele. „Vstávej, ty jeden lenochu línej. Za třičtvrtě hodiny nám to jede.“ Ještě že Vendy bydlí hned u nádraží. Nedovedu si představit, jít tak brzo ráno přes celý město. Sedíme v jídelním voze a popíjíme kafe. Po chlebíčkách s vajíčkem by bodlo něco jinýho, ale na pivko je ještě čas. Vypadá to, že dnes bude nádherně. Vendula je natěšená a plánuje, kam všude se podíváme. „ Z hlaváku se dáme doleva a pak to vezmem dolů po Václaváku, tam po pěší zóně na náměstí Republiky a kolem Kotvy k Vltavě. Projdem Karlův most až dolů na Kampu a pak zpátky na Staromák. Co na to říkáš, puso?“ „Vendy, je to tvůj výlet a nechám to všechno na tobě, akorát bych chtěl zajít do Nosferatu. To je prodejna s metalovejma hadrama, třeba mě tam padne něco do oka. A maj tam i pěkný věci na holky.“ „Ty jo, tak ty chceš ze mě udělat metalandu?“ směje se a hází vlasama, jak Amanda Somerville z Avantasie. „To ani náhodou, takhle ti to sluší, ale jestli spolu vyrazíme někdy na nějakej koncert, tak ať máš pořádnej vohoz.“ „To víš, že se tam mrknem, zlato. Hele, Klánovice, za chvilku jsme tam. Stojíme na Václaváku u stánku a dáváme si klobásu. Když jsem tady byl naposledy, a to je tak tři roky, na koncertě Metalliky, tak stála padesát. Teď už je za sedm pětek. No co se dá dělat. Ale chutná pořád výborně. Kolem je slyšet samá ruština. Úplně slyším slova táty: „To bylo keců, když Kocáb mával poslednímu letadlu s ruskejma vojákama. Ale o těch nikdo nevěděl. Teď tady máme rusů desítky tisíc a nikdo s tím nic nedělá.“ Vendy mě pořád žene k Vltavě. Ani se nechtěla zastavit v Kotvě a naproti v Palladiu. Chce se projít a pak teprve lítat po nákupech. U řeky je nádherně. Pozorujeme parníky a fotíme se na mobily. Na Karlově mostě se nedá hnout a já se těším, jak se v parku na Kampě na chvilku natáhnem do trávy. Po cestě zpátky se zastavujem na Staroměstském náměstí. Všude na zahrádkách je narváno, ale máme takovou žízeň, že sedáme k malýmu stolku, kterej je jedinej neobsazen. Servírka nás pozdravila anglicky. Asi za den moc Čechů neobslouží. Když jsem se podíval do nápojáku, tak jsem pochopil proč. Bylo mě blbý říct Vendy, ať jdem jinam a tak jsem objednal dvě malá presa, jednu colu a Vendy chtěla perlivou vodu. Když jsem platil 320 korun, tak jsem si vyslech přednášku, že jsme se měli stavit v potravinách a že to je hrozná prasárna, když prodávaj půllitrovej džbánek s obyčejnou vodou za 80 korun. Trošku se uklidnila, až když jsem ji vysvětlil, že jednou za pár let neuškodí, když si dovolíme posedět na Staromáku. Chvilku nám trvalo, než jsme našli Štěpánskou pasáž, kde je prodejna s metalovým oblečením. Když sem uviděl, co všechno tady maj, tak bych byl schopnej utratit všechno, co mám u sebe. Nakonec jsem si vybral triko Iron Maiden. Vendule se líbilo spoustu věcí, jen nevěděla, co si vybrat. Když se zastavila u stojanu s dámskými tílky, tak mě bylo jasný, co si vybere. Pěkné, růžové s nápisem Nightwish. Dokonce mě překvapila, že Nightwish zná, ale on ten jejich pop rock, hrajou dneska všude. Kde sou ty časy z alba Oceanborn. Ještě jsme prošli pár krámů na Václaváku a vyrazili na vlak. Na mobil přišla sms od mamky: „Od té doby, co jsi začal dělat, tě není vidět. A kde jsi spal včera? Doufám, že večer budeš doma!“ To je najednou starostí. S Vendy jsem se domluvil, že za ní přijdu ve čtvrtek po práci. A také ji oznámil, že o ní řeknu mamce. Nic nenamítala a pořád se jen smála. „Byl to nádherný den Arny, dlouho jsem si nic neužila tak, jako dnešek. Moc tě miluju, lásko moje“ a než zmizela v bytovce, dostal jsem krásnou pusu. Když jsem odemykal, mohlo být něco kolem osmé. „Ááá, pán se taky někdy uráčil dorazit domů a podívat se, jak žije sestra s matkou!“ utrousila mamina. A Žaneta si ještě přidala: „Zdar bráška, ty tady ještě bydlíš?“ „To je teda přivítání. Byl jsem dneska v Praze a včera sem spal u Venduly. To je jedna holka, s kterou teď chodím. Přivez sem vám pražskou šunku, ale asi vás víc zajímá Vendula, nemýlím se?“ „To se teda nemýlíš“ pronesla Žaneta a sedla si vedle mamky, která vypadala jak policajtka u výslechu. „Je jí 21 roků a pracuje v sázkové kanceláři. Bydlí u nádraží v bytovce, kde má byt po babičce. Známe se chvilku, tak uvidíme. No, každopádně tam občas přespím, tak nemusíte mít strach, že někde courám do rána po barech. Časem vám ji přivedu ukázat, teda jestli se nebude styďet, ale to pochybuju, ona není moc stydlivá.“ „ A kde jsi vzal peníze na výlet do Prahy? Neříkej mě, že to platila ta tvoje Vendula?“ je zvědavá mamina. „Já sem něco vyhrál v sázkovce a jak mě ty peníze vyplácela, tak sem ji pozval na kafe a nějak se z toho vyklubal vztah, tak uvidíme.“ „Tak to koukej hned nerozfofrovat, znáš se“ radí hned mamka. „ A co v práci? Jde ti to?“ „Docela jo, parta dobrá, tenhle tejden mám krátkej, jdu jen zítra a ve čtvrtek.“ V pokoji ze mě ségra tahala rozumy, ale když viděla, že koukám na výsledky ze sportu a co je novýho na metalový scéně, tak mě nechala bejt. Ani nevím, jak dopadly v pondělí Dany s Chezou. Zítra se maj za mnou zastavit v práci, tak snad nebude večer frmol a všechno to proberem.