Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.
Tak nádherný ráno jsem snad ještě nezažil. Nevím kolik je vlastně hodin, ale vím, že jsem usínal, až když svítalo. Láhve od vína jsou prázdný a slyším Vendulu, jak něco kuchtí v kuchyni. Cejtím cibulku, takže bych to tipoval na smažená vajíčka. „Ahoj Puso!“ Naklonila se ke mně Vendy a políbila na vlasy. „Tady máš vydatnou snídani, já si zatím dám sprchu.“ Nemýlil jsem se. Míchaná vejce, krajíc chleba s pravým máslem a sklenice studenýho mlíka. Tak to si nechám líbit. Hodiny ukazujou čtvrt na dvanáct. Nic jinýho jsem ani nečekal. Dojedl jsem vejce a oblík se. Vendula vylezla z koupelny. Zase ji to neskutečně slušelo. „Puso, budu muset na skok do práce. Uvidíme se večer?.“ „Jasně, já zajdu domů a pak za Danym, vysvětlit, proč jsem včera nedorazil. Maj se ozvat z Kalichu, tak ti pak cinknu, jo?“ Dostal jsem velkou pusu a vyrazil k domovu. Na stole jsem našel vzkaz od mamky. „Když nespíš doma, tak to dej aspoň vědet!“ Ani mě to nějak zvlášť nenaštvalo. Od tý doby, co jsem vyšel od Venduly z baráku, si připadám jak omámenej. Dal jsem sprchu, hodil na sebe čistý hadry a vyrazil za Danym. Ještě jsem nebyl ani v půli cesty, když mě zazvonil mobil. „Dobrý den. Tady Libor Lukeš. Myslíte, že byste mohl zítra nastoupit?“ „Dobrý den. Určitě přijdu. V kolik hodin tam mám ráno být?“ „Maruška zvládne snídaně sama, tak stačí na devátou a normálně do večera. Šel byste do neděle a pak se domluvíme, jak dál. Černé kalhoty, bílá košile a vhodná obuv, to vám snad nemusím připomínat. Vestu dostanete tady. Takže platí?“ „Dobře, ráno v devět jsem tam. Nashledanou.“ Tak a je to. Ještě na začátku týdne jsem byl bez práce a bez holky. Teď je středa odpoledne a všechno je jinak. A ještě jsem k tomu vyhrál v sázkovce. Že by se začalo blýskat na lepší časy? „Zdar Dany“ hulákám už od vrat. „No nazdar ty vole! Tak my na tebe čekáme s Chezou do jedný do rána a ty ani nenapíšeš. To di do prdele!“ huláká Dany a vypadá naštvaně. „Soráč, všechno vysvětlím. Představ si, že ta kočka ze sázkovky chtěla někam zajít, no a ono se to protáhlo až do rána. Fakt se omlouvám, ale to nešlo odmítnout.“ „Ty vole Křiváku, ty seš zabouchlej! A to si s ní pařil do rána? Neříkej, že jsi ji měl doma?“ „Seš blázen? To by asi neprošlo. Ale skončil jsem u ní doma. Bydlí sama.“ „No tak to byl asi kocour v troubě, ne?“ A už vyzvídal. „To ti tak budu říkat. Ty bys všechno hned všude vyprdelil. Ale chodíme spolu. Je fakt v pohodě.“ „Tak zakalíme dneska, co? Nebo zase budeš tokat?“ „Dneska asi ne, zejtra nastupuju do Kalichu a musím tam ráno bejt. Budu dělat celej víkend. Zavolám ještě Chezovi a oslavíme to po neděli, jo?“ „O. k., stejně se za tebou asi stavíme na pivko. Přece si nenecháme ujít tu prdel. Pan Modřanský, hotelovej pinglík. Už se těším na ten tvůj vohoz.“ Od Danyho jsem vyrazil domů, abych tu novinu sdělil mamce. Seděla zase u nějakýho seriálu. „Čau mami.“ „Ahoj. Kdepak jsi včera spal? Ráno jsem šla do práce a ty nikde.“ „Byly jsme s klukama docela dlouho u Spratka, tak jsem přespal u Chezy. Sory, že jsem nenapsal.“ „U Chezy? Doufám, že nebyla doma Zlatka. Víš jak to s tebou je. Ty ji vždycky zblbneš, pak se na ni vykašleš a takhle to máte pořád dokola.“ „Ne, neboj. Nebyla doma. A já už s ní nepeču. Hele, zítra nastupuju do toho hotelu. Mám tam bejt v devět ráno.“ „A to mě říkáš až teď? Musím ti dát do kupy kalhoty a košili. Mazej si to oboje oblíknout, ať vidím, jak budeš vypadat. Já to pak vyžehlím.“ Ve dveřích se objevila Žaneta. „Zdar brašule. Tak o víkendu mám dorazit na večeři? Když tam budu mít bráchu, tak to budu mít zadara,né? To si dám bifťoura na třista gramů a šampáňo.“ „No to víš, že jo. A co takhle ještě kaviárek? Musím se tam trochu rozkoukat a pak vás pozvu. To je přece jasný.“ Koukám na hodinky, bude šest, tak napíšu Vendule. Pořád na ní musím myslet. Už se numůžu dočkat, až ji zase uvidím. Domluvili jsme se na sedmou u parku. Chvilku se projdem a pak půjdem každej domů. Vendy jde taky na celej víkend do práce. To spolu budeme celý pondělí a úterý. Vlastně pondělí jdu s klukama zapařit. Tak uvidíme. Čekám u parku, ještě není ani sedm a už ji vidím, jak se z dálky usmívá. „Ahoj ty můj Árníčku“ a už se po mě sápe. Pořád mě to připadá jak ve snu. „Tak co? Už ti volali z hotelu?“ „Jo, zítra už nastupuju a dělám celej víkend.“ „Tak to je super! Já dělám taky celej, to budeme pondělí a úterý spolu, viď?“ „To je jasný, puso. Akorát chci v pondělí trošku oslavit s klukama ten tiket. Ale jestli chceš, můžeš jít se mnou, aspoň je trochu poznáš.“ Chodíme po parku a já vyprávím o kamarádech a Vendy zase o kámoškách. Plánujem, že bysme mohli Danyho s Chezou s některou z nich seznámit. Skáčeme z tématu na téma, chvilku o filmech, pak o knížkách. Dokonce jsme plánovali i dovolenou. Nechci si připustit, že jsme to vzali nějak moc hopem, ale co, jsme na světě jen jednou. A taky vím, že začátky jsou vždycky krásný. Než jsem se nadál, je deset večer a stojíme u Vendy před barákem. Láká mě na chvilku nahoru, ale vím, jak by to dopadlo. Slíbil jsem ji, že zítra po práci přijdu a přespím. Dostal jsem krásnou pusu na cestu a mažu domů. Zítra je pro mě důležitej den, tak doufám, že něco hned neposeru.
