Život Křiváka - Kapitola 28.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.

Celej tejden jsem makal na place, protože Mirka čekala, kdy přiletí Majkl. Ten se objevil ve dveřích zrovna, když byl největší frmol. Mirka vylítla z kuchyně a skočila Majklovi po krku. Zbytek směny odmakala spíš ukrajinka, která se za pár měsíců naučila tolik, že mohla vydávat jídla sama. Majklovi bylo něco po čtyřicítce. Nebyl nijak zvlášť vysokej, ale podsaditej a pracky měl neskutečně vymakaný. Jeho hlava byla plešatá a od tváře, přes krk až k rameni měl obrovskou kérku. Vypadal fakt vostře a trošku mě připomínal Mika Tysona. Docela jsem byl rád, že jsme kámoši. Nechtěl bych ho potkat někde v noci v podchodu. Po líbacím ceremoniálu, kterej Mirka probulela štěstím, konečně přišel k výčepu, podal mě ruku a spustil: „Zdar Křiváku! Tak mě tady máte. Vyndej flašku finský a jdeme na to! Doufám, že o vejkendu bude liga, už ani nevím, jak fotbal vypadá.“ Bylo mě jasný, že dneska střízlivej nebudu a na víkend si nemá cenu nic plánovat. Nalil jsem vodky a na přehrávači pustil Vítkovo Kvarteto. Majkl poslal panáka do sebe, zaposlouchal se do Pražského Démona a pronesl: „Konečně doma, vole. Nalej to!“ Mirka pila s námi a jelikož nikdy moc chlastu neholdovala, za hodinku byla namazaná, jak chleba s máslem. „Křiváku. Zavolej mě taxíka a dva dny nás nečekej. Mirku ukecám, aby šla sobotu a neděli makat a my projdeme fotbálky. Už se těším na tu jízdu.“ Ve čtvrtek a v pátek jsem nepil, protože jsem tušil, že to bude divoký hned od sobotního rána a vůbec jsem se nemýlil. Sraz byl v devět ráno u Kacafírka. Mirka dala Majklovi pusu a mě požehnání, ať se chováme slušně a abych ji ho ohlídal. První fotbálek se hrál od čtvrt na jedenáct v Kobylisích na hřišti Admiry. Třetí liga už má docela úroveň a pivko taky ušlo. Majkl vyprávěl, jak se živil v Austrálii a řeknu vám, že jsem jen čuměl. Na to bych žaludek teda neměl. Pracoval pro nějakýho bosse, kterej měl v Sydney na starosti čtvrť a zásoboval ji kokainem. Říkal, že většina smažek na to prachy má, ale najdou se vyjímky, který potřebujou jaksi popohnat a od toho byl Majkl. Dělal vlastně vymahače dlužníků mezi feťákama. Většinou prej stačila jedna návštěva a domluva, ale občas bylo nutný nějaký to zlámání prstů a podobný prasárny. Poslední měsíce strávil v Melbourne, protože mu hořela koudel pod nohama a tak ho boss přeřadil jinam. Asi toho měl za sebou hodně, ale teď byl rozhodnutej usadit se v Praze. Na oběd jsme zašli ke Švejkovi na Smíchov. Majkl do sebe nabouchal půlku kachny a hromadu knedlíků se zelím. Já si dal bramborovej salát s řízkem. K tomu jsme popili několik plzniček a před třetí jsme vystupovali z tramvaje ve Vršovicích. Na Bohemku chodím nejraději. Tribuna hned u hřiště a prostředí je u klokanů hodně domácí. Majkl Bohemce fandil od mala a tak byl v tranzu. Nakonec si gól zařval třikrát. Klokani přejeli Zbrojovku Brno 3:0 a hned u stadionu se to muselo oslavit. V malém baru jsme do sebe poslali pár vodek a mazali do Holešovic, kde od půl sedmý hrála Sparta se Zlínem hokej. Majkl se na hokej těšil, ale to co předváděl Zlín byla tragédie. Ten jejich defenzivní hokej má sice úspěchy, ale koukat se na to nedá. Naštěstí už jsme byli dost pod parou a tak nám to ani nevadilo. K Mirce domů jsme přišli až po půlnoci. Když viděla jak vypadáme, zalezla  si do ložnice. „To bude Křiváku v pohodě. Jdu za ní a nezapomeň, ráno vstáváme v devět, Viktorka Žižkov čeká!“ pronesl Majkl na rozloučenou a pak už si nic nepamatuju. „Koukej vstávat ty hovado líný!“ Mirky slova mě rozbušily celou hlavu, ale když jsem ji viděl vytlemenou u stolu, na kterým vonělo kafe a míchaný vejce, tak bych ji nejradši láskou sežral. Od toho byl ale Majkl, kterej vylez zrovna z koupelny. „Dělej, nabouchej to do sebe a valíme. Víš že si musíme ještě stihnout vsadit.“ Při odchodu Majkl Mirce slíbil, že do tří jsme u Kacafírka a skoro střízliví. Moc se nám to teda nepovedlo. Majkl vsadil, že Viktorka dá v prvním poločase dva góly, což se taky stalo a za litr pobral čtyrku. Neměl jsem v plánu se moc vožrat, ale to se nedá, když vám to někdo pořád kupuje. Ani si nepamatuju cestu ze Žižkova do Libně, ale vím, že jsme to šli celý pěšky a těch hospod a barů bylo požehnaně. Mirka mě zavolala taxíka a já ani nic nenamítal. Měl jsem toho plný brejle a ráno mě čekalo vstávání a celej týden v práci. Doma jsem do sebe natlačil utopence a pustil starý Black Sabbath u kterých se krásně usíná. To jsem ještě netušil, že příští týden potkám někoho, s kým uvíznu v manželských okovech. Ale o tom až v další knize.