Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.
Druhej den makala Mirka, protože její taťka přiveze prachy až do hospody a já musel do Prouzova za Danym a za mamkou. Můj táta se má s penězi zastavit odpoledne a nechá je u Mirky. V osm večer jsem byl zpátky a třista litrů bylo doma. Mirka hned spustila: „Ty vole Arny, já jsem nervózní jak prase, tolik peněz najednou jsem nikdy neměla. Víš kde je mám? Abych je neztratila, tak jsem je schovala do kalhotek.“ Hned jsem zahlásil, že budou aspoň krásně voňet a taky se začalo plánovat, co a jak změníme. Dobrá nálada nás však přešla, když se před zavíračkou objevila šéfová. „Mám pro vás blbou novinu. Před chvilkou u nás byla Jarmila s manželem a můj starej jim slíbil, že hospodu nechá jim. To víte, 50 tisíc navíc je dost. Je mě to líto, ale nic s tím bohužel nenadělám.“ Ve mě by se krve nedořezal. Ta svině kuchařka věděla, že už máme peníze, přetvářela se, jak nám fandí a nakonec udělala takovou levárnu. Mirka byla nepříčetná. Nikdy si s Jarmilou nerozuměla a kdyby tady teď byla, tak by ji snad zabila. „Zítra je hospoda zavřená, ráno v devět přijede majitel domu, pan Štumpf a budeme sepisovat smlouvy. Moc se omlouvám, chtěla jsem, aby byl Kacafírek váš, ale bohužel na tom nic nezměním.“ Mirka pomalu brečela a mě šrotovalo v hlavě, co dělat. Dostal jsem zoufalej nápad. „Dáte mě číslo na Štumpfa?“zeptal jsem se šéfový. Moc se netvářila, ale nakonec jsem ho dostal. Počkal jsem, až odjede a zavolal mu. Sice bylo dost hodin, ale to mě nezajímalo. Po třetím zazvonění to zvednul. „Dobrý večer. Tady Arnošt Modřanský. Promiňte, že volám tak pozdě večer, ale je to naléhavé. Možná mě neznáte jménem, ale už jste mě několikrát viděl. Pracuji u paní Kotlanové a určitě už víte, že se rozhodla hospodu přenechat někomu jinému. Já s kolegyní už máme peníze na odstupné, ale před chvilkou nám Kotlanová oznámila, že hospodu přenechá naší kuchařce, jelikož nabídla o padesát tisíc víc. Je to na nás slušnej podraz a asi s tím nic nenaděláme, ale chtěl jsem se zeptat na jednu věc. Vy přece rozhodujete o tom, kdo bude u vás v pronájmu. Já s Mirkou tady už nějaký pátek pracujem, docela se nám to povedlo pozvednout a představa, že si zítra sebereme věci a končíme, je hrozná. Nechcete to promyslet?“ Nečekal jsem, že Štumpf nějak pomůže, ale jeho odpověď mě docela překvapila: „Zítra v devět ráno mám v hospodě sraz s paní Kotlanovou a s kuchařkou, tak se můžeme sejít o půl deváté na Palmovce u metra a tam to ještě probereme, co říkáte?“ Samozřejmě, že jsem souhlasil, nic jinýho mě taky nezbejvalo a s omluvou za pozdní volání jsem se rozloučil. Šel jsem spát k Mirce, přeci jenom bydlela blíž a ráno se nesmělo zaspat. To ani nešlo, protože se nám stejně nepodařilo usnout. Ve čtvrt na devět jsme už stáli u metra a přesně o půle se objevil Štumpf. Tak jsem mu začal vyprávět, jak jsme u Kacafírka dlouho, jak se nám podařilo vyhodit Žížalu, jak se rozjela kuchyň a jaké máme představy o pokračování. Moc dobře věděl, že je to na něm, jak se rozhodne a koho si v hospodě nechá. Jemu o prachy nešlo a tak jsem čekal, co nám odpoví. „Půjdete teď se mnou a vyřešíme to v hospodě.“ U Kacafírka už seděla u stolu šéfová s Jarmilou, která se nám po našem příchodu smála do očí. Štumpf si sedl a vzal si slovo: „Paní Kotlanová, jistě jste měla spoustu nabídek, ale já se rozhodl, že pokračovat v mém domě bude Arnošt s Mirkou.“ Výraz, jakej nasadila Jarmila se ani nedá popsat. Myslel jsem, že bude mít zase jeden z těch svejch záchvatů, ale to byla jen limonáda, oproti tomu co předvedla teď. „To si děláte srandu?“ vyvalila oči a obrátila se na šéfovou. „Vy jste mě to slíbila a nabídla jsem víc než tady ti dva!“ Kotlanová, překvapená Štumpfovým rozhodnutím jen hlesla: „Jarmilo, já za to nemůžu, pan majitel rozhodl jinak.“ To už ale Jarmila stála v kuchyni, balila si věci a slova, která vypustila z huby stalá za to: „Ať vám chcípnou děti vy svině a vám, ať to tady shoří, hajzlové!“ Tak nepříčetnýho člověka jsem ještě nikdy neviděl a než jsme se všichni vzpamatovali, byla pryč. Šéfová zavolala manželovi, jak to dopadlo a s námi se domluvila, že zítra převedeme u právníka smlouvu. Pak spolu se Štumpfem odjela a já se s Mirkou začal objímat. Otevřeli jsme kořalku a začali plánovat, čím začneme. Bylo jasný, že budeme muset sehnat někoho do kuchyně, ale Mirka navrhla, že dokud se nasplatí dluhy, budeme si vařit sami. Ona bude v kuchyni a já na place. Jako pomocnou sílu seženeme nějakou ukrajinku, ta vyjde jen na pár tisíc měsíčně. Zásob bylo v hospodě dost a zítra je budeme s Kotlanovou počítat a až něco vyděláme, tak se ji to splatí, takže do začátku máme co prodávat. Začali jsme sepisovat, co bude potřeba nakoupit, udělali seznam čísel na pivovar, řezníka a různý dodavatele a já musel začít oběhávat živnostenskej list. Díky známým od Štumpfa jsem měl výpis z trestního rejstříku hned a živnosťák do pár dnů. Smlouvy na elektriku, vodu a plyn jsem pořešil za jeden den a mohlo se začít. Restaurace U Kacafírka byla teď moje a Mirky!
