Život Křiváka - Kapitola 24.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.

Jednoho dne se v hospodě objevila se Žížalou ženská. Představila se jako Jana Kotlanová, oznámila, že její tchán, kterej si Kacafírka pronajímá od nějakýho Štumpfa v noci zemřel a ona bude mít hospodu napsanou na sebe. Bylo ji něco málo přes třicet, blonďatý delší vlasy, hnědý oči a byla docela hubená. Venku stál nejnovější golf a oblečení na sobě měla tak za dvacítku. Nechovala se ale nijak povrchně a přišla mě sympatická. Ze začátku to žádný změny nepřineslo. Objevovala se málo a o všechno se staral Žížala. První změna nastala tak po čtvrt roce, kdy jednou v neděli večer přijela na inventuru a ptala se mě, kolik jsem toho za víkend prodal. Bylo vidět, že hospodě nerozumí a asi měla představu, že ji takovej pajzl bude sypat. Můj názor byl, že to málo, co hospoda vydělala Žížala prochlastal. Když to pomalu začínala zjišťovat, přišla se poradit, co by se mělo změnit, aby to fungovalo líp, než doteď. Řek jsem ji, ať vyhodí Žížalu, najme kuchaře a změní pivo. Točili jsme Braník, což není zase tak hrozný pivo, ale Gambrinus natáhne určitě víc lidí. Šéfová mě řekla, že s Žížalou to bude těžký, protože dělá kšefty s jejím manželem, mladým Kotlanem. Asi po dvou měsících přišla s tím, že její manžel ji řekl, ať si klidně Žížalu vyhodí sama, že on s tím nechce mít nic společnýho. Zkusila to po dobrým, což neprošlo, jelikož Žížala moc dobře věděl, že by přišel o takovou dvacítku, kterou měl na chlast a tak mě poprosila, jestli bych to nějak nezařídil. Mirka už ho měla taky plný zuby a pohrozila šéfové, že skončí, jestli s tím něco neudělá. Tak to zbylo na mě. Počkal jsem, až bude zase jeden den úplně na sračky a vysypal jsem to na něj natvrdo, že si nikdo nepřeje, aby u Kacafírka dál působil. Začal něco mumlat a sápat se po mě. Nikdy jsem nebyl žádnej rváč, ale taky jsem se nikdy nebál a tak jsem ho po zemi vytáhnul až před hospodu. Vidělo to spoustu lidí a Žížala už se ten den nevrátil. Druhej den ráno přijel s Kotlanovou autem, vzal si svoje věci a zmizel. Od tý doby jsem ho neviděl. Až po letech jsem se dozvěděl, že dělal spoustu leváren a dost si toho odseděl. U Kacafírka nastaly změny. První, co šéfová udělala bylo, že zavřela na tejden hospodu a začalo se malovat. Během toho stačila i změnit pivovar a vybavit trochu kuchyň. Hospoda vypadala úplně jinak, nově, ale mě chybělo to kouzlo klasickýho pajzlu. První den po otevření přišla a jestli neznáme nějakýho kuchaře, že by se najelo na hotovky a kuchyň by fungovala ve všední dny od otvíračky do tří do odpoledne. Slíbil jsem, že se přeptám a večer jsem zašel k Medvědovi. Dělala kolegyně Leony. Jmenovala se Simona, vypadala jak ruska a strojila se jako servírky z filmů z osmdesátých let. Dal jsem rum s kolou a zeptal se, jestli neví o nějakým kuchařovi. Celá ožila a že její máma perfektně vaří a že by to chtěla v hospodě zkusit. Celej život prej dělá ve výrobně lahůdek a už ji to tam leze krkem. Zavolal jsem šéfové a domluvil jsem, ať se pozítří ráno staví v hospodě. Simony máma byla menší sympatická ženská, vlasy nakrátko a pořád samá sranda.Jmenovala se Jarmila.  První den se šéfovou sestavovaly jídelní lístek, pak jely nakupovat suroviny do začátku a ve středu před hospodou stála cedule: OD PONDĚLÍ 25.6. ZAČÍNAME PODÁVAT OBĚDY, OTEVŘENO OD 10 HODIN! Jídelak byl podobnej tomu, jakej byl v Prouzově u Funebráka. Prostě klasika české kuchyně. Večer jsem se stavil u Medvěda za Simonou, ta už věděla od mámy, že k nám nastupuje. Když jsem platil, tak mě řekla, že kdyby se její máma občas divně chovala, tak ať ji zavolám. Zeptal jsem se jak divně a její odpověď byla, ať to neřeším. Tak jsem to neřešil. Jarmila byla v pohodě, vařila výborně a lidi si začínali pomalu zvykat, že se u Kacafírka začalo vařit. Prodalo se 60 až 70 obědů za den. Hospoda šlapala, já s Mirkou byl spokojenej, protože šéfová inventurám moc nerozuměla a my měli prostor k lehkým dokupovačkám a to hodilo každýmu pár tisíc měsíčně navíc. Jarmilu jsem zasvětil do svých kšeftíků a jelikož v hospodě nebyla kasa a objednávka na jídlo se psala na bonovačku, tak jsem nepsal každý desátý jídlo. Za den to hodilo tak pětikilo a tak byla Jarmila s půlkou spokojená. Každý ráno jsem chodil kopírovat jídeláky do kanceláře, která sídlila v prvním patře nad hospodou. Jednoho rána, asi hodinu před otvíračkou jsem vycházel ze dveří s jídelákama a před hospodou stála šéfová, celá rozklepaná a hned jak mě viděla, tak spustila: „Arnošte, Arnošte, Jarmile něco je. Míchá tam s gulášem a chová se divně.“ Vešel jsem do kuchyně. Jarmila stála u sporáku, míchala vařečkou guláš a vydávala pravidelný zvuky. Jazyk vyplazovala jak ještěrka a ten guláš míchala tak pravidelně a setrvačně, že vypadala jako robot. Začal jsem na ní mluvit, ale vůbec mě nevnímala. Zkusil jsem ji chytit za ruku a pořád nic. Měla upřenej, skelnej pohled do prázdna, až mě z toho začal běhat mráz po zádech. Šéfová zmizela někam ven a já s Jarmilou zůstal sám. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat a tak jsem tam jen tak stál a koukal. Asi po pěti minutách se Jarmila probrala, sedla si ke stolu a zapálila si cigáro. Nevěděl jsem, jak se s ní mám bavit a tak jsem spustil, jako kdyby se nic nestalo. „Myslíte, že bude dneska kšeft?“ Řekla jen, že asi jo a začala si potichu prozpěvovat. Přišla mě ještě taková mimo, ale já byl rád, že ji to přešlo. Vzpoměl jsem si na Simony slova, o tom, že kdyby se její mamka někdy chovala divně, ať ji to hned zavolám. Nechal jsem to na večer a až zavřu, tak se stavím u Medvěda a probereme to. Jarmila už pak byla celej den v klidu, ale pořád jsem ji měl před očima, jak tam stála u sporáku a chovala se jak robot. Po zavíračce jsem dorazil za Simonou a všechno ji vyprávěl. Ta mě řekla, že její máma je nemocná, když byla mladá, tak si připadala tlustá, držela hladovku, skřípnul se jí nějakej nerv a začala mít záchvaty. Po revoluci se začaly dovážet nové léky a jí se to výrazně zlepšilo a teď už to prej má tak maximálně dvakrát do roka. Nemůže mít ani papíry na auto a hlavně, když se ten záchvat dostaví, tak si ho ani nepamatuje. Jen prej těsně po něm je chvíli ještě mátožná. Někdy to trvá třeba jen několik sekund a jindy i několik minut. Taky jsem se dozvěděl, že kdyby se to opakovalo, mám uklidit všechno co je ostrý. Chtěla mě to říct, když k nám nastupovala, ale máma ji prej požádala, ať mě to neříká, že se za to strašně stydí. Hned druhej den ráno jsem šel za Jarmilou a vyprávěl ji co dělala a jak se chovala. Bylo vidět, jak se cítí trapně, ale muselo se ji taky ulevit. Slíbil jsem, že to nějak v klidu proberu s Mirkou a ona se šéfovou. Mirka s Jarmilou moc nevycházela a tak mě její odpověď, ať se třeba posere, ani nepřekvapila. No nevím, kdyby to Mirka zažila na vlastní kůži, asi by mluvila jinak. Půl roku se nic nedělo a pak to přišlo znovu a opět to bylo za mé směny. Tentokrát to byl ale větší masakr. Kolem poledne jsem nesl prázdný talíře do dřezu za kuchyní a najednou vidím Jarmilu, jak stojí u dřezu, zase vydávala ten divnej zvuk a jazyk vystrkovala pravidelně. V ruce měla obrácenou misku na polívku a setrvačně jezdila jejím krajem po hraně dřezu. Až jsem se jí bál. Zmizel jsem za výčep a zatáhl závěs, aby nebylo do kuchyně vidět. Na baru u výčepu seděl jen jeden štamgast. Říkalo se mu Hasič, to proto, že měl na starost rozpis služeb hasičů v divadle. Moc nemakal a chodil tak třikrát za den. Vypil denně 12 až 15 kousků a byl to takovej slizoun kolem padesátky. Když se v hospodě objevila nějaká ženská, hned se začal vtírat. Na druhou stranu to nebyl žádnej blbec a přišel mě docela sečtělej. Tak mu povídám: „Jirko, Jarmila je nějaká mimo, chová se divně, poď se podívat.“ Byl jsem z toho jejího stavu tak v hajzlu, že jsem potřeboval jakoukoliv podporu. Hasič vešel do kuchyně, zatáh za sebou závěs, přišel k Jarmile, změřil jí tep na krku, prohráb kozy, vykasal zástěru, přejel ji po prdeli a se slovy „Tak to fakt nevím, co ji může bejt“ odkráčel zase za výčep. Hospoda hučela, lidi chtěli svoje jídlo a tak jsem roztočil piva a mazal do kuchyně, vobalit dva řízky, hodit je do friťáku a nandat dvoje výpečky se zelím a knedlíkem. Jarmila stále drhnula misku na polívku o dřez a dělala ještěrku. Když jsem nandával bramborovou kaši k sekaný, přišla do kuchyně, sedla si na židli a vejrala do prázdna. Pak si vzala cigára a nasypala si je z krabičky do pusy. Podle mě se chtěla napít, protože to byl pohyb, jako když člověk zvedá sklenici s vodou, ale byla ještě mimo. Radši jsem vypad na plac. Asi po pěti minutách přišla další objednávka a já automaticky začal nandávat maso a brambory na talíř. „Co se mě do toho sereš Arnošte!“ uslyšel jsem za sebou. Už byla v pohodě a tak jsem ji vysvětlil, že měla zase ten záchvat a jak byl dlouhej a kolik jsem mezi tím vydal jídel. Řek jsem ji, ať je v pohodě, že z toho nebudeme dělat vědu. Když jsem to druhej den vyprávěl Mirce tak se smála, ale já ji upozornil, že to není žádná prdel a že ji nepřeju to zažít. Brala to na lehkou váhu, ale po dvou měsících bylo všechno jinak. Ráno v devět, když jsem si užíval volna mě probudil mobil. Volala Mirka a byla celá vyplašená. „Arny ty vole, Jarmila má asi ten svůj záchvat, akorát je to ještě horší, než jsi vyprávěl. Stojí před hospodou a míchá v hrnci s rajskou, něco mele a pořád vyplazuje jazyk. Já nevím, co mám dělat a strašně se jí bojím.“ Hodil jsem na sebe hadry, sed na autobus a za půl hodiny vkročil do hospody. Jarmila řvala na Mirku, že je to svině nevychovaná a že ji schválně vylila rajskou na oblečení. Mirka si to nenechala líbit. „Kdybyste v mládí nebyla blbá a pořádně žrala, tak teď po sobě nelejete vomáčku a nesvádíte to na mě!“ Musel jsem situaci uklidnit a tak jsem zařval ať držej hubu a že si to Jarmila nepamatuje, že se polila. Nakonec se i Mirce omluvila, ale kámošky z nich nikdy asi nebudou. Měsíce ubíhaly, kšefty rostly, hlavně díky nové stavbě, která začala před hospodou a měla trvat tři roky. Šéfová to teda díky mě a Mirce moc nepocejtila, za to já si nestěžoval. Vodvárka starší dostával svůj nájem pravidelně, mě rostla sbírka muziky, občas jsem přeříznul Leonu a těšil se na koncert Metalliky, na kterej měl dorazit i Dany s Chezou.