Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.
Ráno jsem vstal na osmou, do tašky zabalil kalhoty, boty, košili a vyrazil na tramvaj. Musel jsem čtvrt hodiny počkat před hospodou, než dorazil Žížala. Připadal mě dost zmuchlanej a smrděl po kořalce. Na barovej pult hodil inventuru po Mirce a se slovy „Tady máš zrcadlo“a zmizel do sklepa. Chvilku mě to trvalo, než mě došlo, že v Praze se inventuře říká zrcadlo. Její obsah byl jen jeden list, popsaný z obou stran. Moc velkej výběr teda u Kacafírka nebyl. Jeden druh piva, základní kořalky, nějaký nealko a dva druhy vína. K jídlu jen klobásy, nakládanej hermoš, utopenci a tláča. Půl hodiny před otvíračkou Žížala oznámil, že jde domů, přijde večer a nechal mě na sebe mobil, kdyby se prej něco dělo. Tak mě začínala štace, o který jsem netušil, že bude trvat několik let a u Kacafírka prožiju spoustu zážitků. V deset jsem otevřel a jako první hosté byli tři důchodci. „Á, kdepak máme Mirunku? Že by tady měl Žížala někoho nového?“ spustil hned nejvyšší z nich a tak jsem mu vysvětlil, že jsem jen záskok na víkend. Objednali si tři pivka a jelikož v hospodě nikdo nebyl, hezky jsem si s nima pohrál a na plac jsem nes krásný tři kousky s nadejchanou hustou čepicí. Jaký bylo moje překvapení, když se všichni tři zvedli a tu nádhernou pěnu hodili do dřezu na vyplachování pulitru. „Tady jseš v Praze mladej. Nám budeš točit pěkný hladinky. Takové čepice si nech do prdelákova z kterého jsi přišel.“ Tak to mě to pěkně začalo. První hosti a hned takový rypáci. Můj dojem na ně, se rozplynul po tejdnu, kdy jsem zjistil, že tyhle dědci jsou ještě pracovně aktivní a dělaj mistry v nedalekých loděnicích a mě si jen tak oťukávali. Během dne přišlo pár lidí, spíš takový rychlovky k výčepu a po šestý hodině se objevil Žížala. Pár lidem koupil panáka a začal ze mě tahat rozumy. Byl to fakt nesympatickej ksicht a kořalka s pivem do něj padaly neskutečnou rychlostí. V deset večer se zavřelo a já dorazil domů, kde nebyla ani noha. Michal s Petrou jeli na Šumavu ke známým, Vlasta s Mirkou domů a Šárka za mamkou na Kladno. Její noťas zůstal doma a tak jsem dvě hodinky trávil hledáním nové muziky. Kolem jedný jsem usnul a ráno po devátý vyrazil na Palmovku. Na Žížalu jsem čekal skoro až do deseti. Přijel taxíkem, byl na totálku a jen mě dal klíče, že prej se objeví až v neděli večer na zrcadlo. Kšeft stál za prd a od různejch štamgastů jsem se dozvěděl, že víkend u Kacafírka je mrtvej. Taky jsem zjistil, že hospoda patří nějakýmu Štumpfovi, kterej ji pronajímá Kotlanovi. Kotlan je prej důchodce, údajně velký zvíře v Pragokoncertu za totáče. Moc často se neobjevuje, dost marodí a tak má na všechno Žížalu. Ve tři hodiny se rozlítly dveře a v nich stála vysmátá Šárka. Obešla výčep, vlepila mě pusu na tvář a zasedla na barovku před výčepem. „Tak mě tady máš Arníku a do zavíračky se nezbavíš. A pak si dáme doma večeři. To budeš koukat, co vezu z Kladna. A potom....“ větu nedokončila a jen se tak záhadně pousmála. Nalil jsem ji kolu s rumíkem a začali probírat svoje dětství. Nemoh jsem z ní oči spustit. Tahle holka byla fakt krásná. Žádná fiflena, prostě přirozená, nezmalovaná a hlavně se pořád smála. V deset jsem zavřel a o půl jedenáctý jsem už seděl doma u stolu a čekal co Šárina donese na stůl. Nakonec to byly buřty na pivu s parádně ostrým sosem. Vymazávat ho chlebem bych dělal klidně celej večer, ale tentokrát jsem to urychlil, jelikož jsem čekal lepší zábavu než jídlo. „Dáme trůny?“ zeptala se Šárka, která už byla vykoupaná a na sobě měla jen delší tričko a kalhotky. „Jo, dám jen sprchu a hned jsem u tebe“. V koupelně jsem strávil víc času než obvykle a po dlouhý době jsem ucítil ten pocit, kdy člověk ví, že pravděpodobně zasune a bude to novej zářez. Šárka zabrala letiště, na kterým většinou spávali Vlasta s Mirkou a pustila Hry o Trůny. Seriál je to nádhernej, ale po deseti minutách ho sledoval možná tak pavouk na rohu garnyže, o kterým jsme se Šárkou neměli ani páru a věnovali se příjemnějším věcem. Milování s ní nebylo na poprvé tak divoký ani zajímavý, jako s jinejma holkama, ale přesto jsem byl okouzlenej tou její přirozeností a krásou. Byla prostě svá, stále usměvavá a na nic si nehrála. Ráno jsme si to zopakovali a když jsem sednul do tramvaje, uvědomil jsem si, že v tom lítám a Šárku miluju. Po obědě mě přišla od ní sms: HOLKY PRIJEDOU V DEVET VECER, POCKAME NA TEBE,VCERA TO BYLO MOC KRASNY, PUSU SARKA. V devět přijel Žížala a jelikož už byla hospoda prázdná, zavřel a pustili jsme se do inventury. Vytočil jsem za tři dny 4 sudy, prodal pár panáků a limonád. Tržba byla necelejch 12 tisíc. To jsem dělal u Funebráka za jeden den, ale Žížala vypadal spokojeně a když viděl, jak si balím hadry, pronesl „To si tady nech, zejtra promluvím s Mirkou a mohli by jste dělat krátkej/dlouhej.“ Docela mě tím překvapil a to příjemně. Doma jsem to oznámil holkám a Mirka byla ráda. „Stejně by časem někoho Žížala sehnal a takhle tam budu mít tebe a ne nějakou cizí havěť, viď Arnoštku“ a vlepila mě pusu na tvář. Podíval jsem se na Šárku a to bylo snad poprvý, co jsem ji neviděl rozesmátou. Že by trošku žárlila?
