Život Křiváka - Kapitola 19.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje.

Ráno jsem vstával docela pozdě a doma nikdo nebyl. Na stole byl vzkaz: DORAZÍME S VLASTOU OKOLO ŠESTÝ A ZAJDEME ZA MIRKOU DO PRÁCE, TAK NIKDE NECOUREJ. ŠÁRKA. Vyrazil jsem na průzkum okolí, ale nechtěl jsem zabloudit a tak jsem to u stanice metra Vltavská zase otočil a zapad do hospody na Růžku, která byla od našeho bytu tak 50 metrů. Hned ve dveřích mě praštila do nosu vůně z kuchyně. Ve dvou sálech bylo docela plno. Nejvíc hostů byli dělníci a sem tam nějakej kravaťák. Objednal jsem si pivko Staropramen a Holešovickej guláš. Při placení jsem se zkusil zeptat, jestli nepotřebujou číšníka, ale nepochodil jsem. Kolem třetí odpoledne dorazil Michal se svou přítelkyní. Představila se jako Petra Klusová a mohlo ji bejt tak pětadvacet. Hezkej ksicht, dost velká prdel a hlavně od začátku dávala najevo, kdo je tady pánem. Docela jsem byl rád, když po patý vypadly do kina. Chvilku po šestej zacinkal klíč v zámku a ve dveřích se objevila vysmátá Šárka a Vlasta, která byla zmalovaná snad ještě víc, než včera večer. „Dej nám dvacet minut Arnoštku a vyrážíme“ zahlásila Šárka a když kolem procházela, pohladila mě po tváři. Na Vltavský jsme nastoupili do tramvaje, prej je to do Libně jen pár zastávek. Všude byla ještě vánoční výzdoba a když jsme vystupovali na stanici Palmovka, tak jsem si říkal, že se v Praze asi nikdy nevyznám. Lidí jak blech a každej někam spěchal. Kousek od zastávky, kde končili pavlačové domy, byl park a naproti němu malá hospůdka s nápisem U Kacafírka. Vevnitř bylo celkem prázdno, Mirka se opírala o barovej pult a luštila křížovku. „Čáááááu, nevíte někdo největšího ptáka na světě na tři písmena?“ a čekala, kdo zaperlí. „Můj!“ vystřelil jsem pohotově a holky nemohli popadnout dech. Šárka se na mě podívala a pronesla: „No to se k nám nastěhovalo pěkný hovádko. Tak největší pták na světě je tvůj, jo? No to sem teda zvědavá!“ Nechal jsem to bez povšimnutí a objednal si pivko a holkám kolu s rumem. Hospoda byla stará, sešlá a neudržovaná. V Prouzově takovej pajzl ani není. Před výčepem byl velkej stůl, asi pro štamgasty a ve vedlejší místnosti šest stolů, u kterých byly podél zdi lavice. Víc než padesát lidí se sem nevešlo. Mirka si k nám sedla, zapálila si cígo a povídá: „Arny, za chvilku dorazí provozák, tak se ho zeptám, jestli bys nemohl na víkend místo mě, já dělám už čtrnáct dní a docela bych se jela podívat za našima. On je to teda takovej nesympatickej debil a říkal, že když tak půjde dělat sám, ale to si nemyslím, je furt nalitej a pořád někam jezdí.“ Asi po hodině přišel vysokej, skoro dvoumetrovej chlap, něco kolem pětatřiceti a fakt nesympatickej. Mirka mu něco řekla a on si mě zavolal do kuchyňky za výčepem. „Tak hele“ začal. „Já tady chci dvě ženský a díky tomu, že teď druhou nemám a Mirka chce na víkend domů, tě vezmu, ale jen na víkend. Už jsi dělal v hospodě?“ Tak jsem mu pověděl kde a jak dlouho to dělám, což ho asi uspokojilo. „Dobrá, v pátek tady buď v devět ráno a bílou košili s černejma kalhotama ti snad připomínat nemusím! Jo a jmenuju se Jirka a můžeš mě tykat.“ Kdyby tušil, že v týhle hospodě strávím hezkejch pár let a postarám se o jeho vyhození, mluvil by asi jinak. To jsem netušil ale ani já. Vrátil jsem se k holkám, který už byly zvědaví, jak to dopadlo. „Tak co, jak to dopadlo?“ vyzvídala Šárka. „Dobrý, v pátek ráno nastupuju, ale jen na vejkend, že prej tady chce dvě servírky. Tak aspoň něco vydělám.“ V deset večer byla hospoda skoro prázdná a Mirka začala uklízet. Dopilo se a holky zahlásili přesun do malého non-stopu, kousek od zastávky. Jmenoval se „U Medvěda“ a byl to jen bar s jedním stolkem a malou místností s automaty. Za barem pracovala vysoká snědá černovláska s obrovskejma kozama a upnutejma elasťákama v kozačkách. Na první pohled pořádná rajda. Holky mě ji představili jako Leonu. Proběhlo pár kol s rumem a po půlnoci jsme vyrazili domů. Michal s Petrou už asi spali a tak jsme se museli chovat potichu. Najednou Mirka zašeptala: „Sem utahaná z práce a potřebuju se vyspat, ať spí Arny se Šárkou, bude víc místa. Můžeme to každej den střídat. Šárka nic nenamítala a tak jsem zalehnul k ní. Jasný, že jsem nemoh usnout a když jsem slyšel od vedlejší postele pravidelný oddechování holek, překulil se na bok a obejmul Šárku. Ona si dala hlavu na moji levou ruku a přitáhla se. Museli jsme se líbat snad hodinu, ale bylo to nádherný. Dokonce mě dovolila sáhnout pod triko, kde jsem nahmatal krásný pevný trojky. Bradavky ji stály a tak jsem zkusil zajet za kalhotky. Chytla mě ruku a pošeptala: „Teď ne, vydrž, až tady budeme sami.“ S takovým slibem se to nádherně usína. V úterý jsem se jen válel a čekal na holky, až přijdou z práce. Donesli dvě petky červenýho vína a kecalo se. Takže jsem se dozvěděl, že Vlastě s Mirkou je dvacet tři a Šárka je o rok starší. Samozřejmě si mě začali dobírat, když jsem se zmínil, že mě bude teprve dvacet jedna. V noci jsem spal opět u Šárky a když jsem se ráno probudil, už byla s Vlastou v práci. Postel Mirky byla prázdná, tak jsem si myslel, že je v hospodě. Když jsem přišel do kuchyně, čekalo mě překvapení. Na stole čerstvý kafe, tvarohový koláče a Mirka s rozluštěnou křížovkou. „Čusík Arny, už jsem tě chtěla jít vzbudit, aby ti to kafe nevystydlo. Dnes a zejtra dělá Žížala a v pátek nastupuješ ty, já jedu s Vlastou na víkend domů.“ První co mě problesklo hlavou bylo to, že tady budu o víkendu se Šárkou sám a Mirka si toho musela všimnout, protože se jen tak záhadně pousmála. Snažil jsem se to zakecat a tak jsem se zeptal: „Kdo je žížala?“ Mirka mě vysvětlila, že je to přezdívka našeho provozáka a pak zasvětila do plánů dne. Chce mě ukázat Prahu a stavíme se i za holkama u Bati. Dopolko jsme prokecali v kuchyni. Dozvěděl jsem se, že Vlasta nikoho nemá a je jí celkem jedno, s kým spí. A že si taky všimla, jak se k sobě se Šárkou máme a že má Šárka kluka, nějakýho Tomáše, ale že na ní prdí a objeví se jednou za čas. Je to prej nějakej čórkař a gembler. Docela solidně pomluvila Michalovu Petru a jsem zvědavej, jestli taková doopravdy je. Po mým prvním dojmu bych se vůbec nedivil. Po obědě jsme vyrazili do centra. Na Václaváku jsem byl párkrát se školou a jinak znám z Prahy jen haly z koncertů, zoologickou zahradu a trošku centrum z nedávný návštěvy s Vendulou. U Bati jsme se zdrželi chvilku, holky moc v práci vykecávat nemůžou a tak jsme zašli na obhlídku obchodů. Mirka chtěla nějaký hadry a tak jsem ji oznámil, že budu v Bontonlandu. To je obrovská prodejna s muzikou, ve který už jsem byl. Moje první kroky vedli do oddělení rockové a metalové hudby. Kdyby tak byla bezedná peněženka, skoupil bych tady všechno. Kompletní diskografie, raritní i bonusový cédéčka a obrovskej výběr vinylovejch desek. Prozkoumal jsem novinky a spoustu kapel jsem ani neznal. Budu muset zajít na internet a kouknout co je novýho. Šárka má noťas, tak to snad nebude problém. Ani nevím, jak jsem tam byl dlouho, ale najednou mě dal někdo zezadu ruce přes oči a já uslyšel Mirčin hlas: „To tady chceš bejt celej den? Za chvilku holky končej, tak jim jdeme na proti. Vlasta dnes dělá čínu pro všechny a pak budeme koukat na Hru o Trůny. Pustíme ti první dva díly, ty už jsme viděli a od trojky se koukneme všichni společně. To se ti Arny bude líbit.“ Tak Mirka nekecala. Hra o Trůny je fakt bomba a už se těším, až se najíme a dáme další díl. Vlastě se čína povedla. Trošku na kari a jasmínová rejže. V polovině čtvrtýho dílu jsem usnul a celej čtvrtek jsem probendil na netu na metalovejch stránkách. Do sešitu jsem si poznamenal jména kapel, který musím stáhnout. Názvy jako A.C.T., Asking Alexandria, Lazy Bonez nebo Place Vendome mě nic neříkali, ale podle úryvků to bude asi hodně solidní hudba. Večer jsem něco pustil holkám, ale všechny tři raději poslouchali popík a hip-hop. Než jsem usnul, Šárka mě pošeptala do ucha: „Možná pojedu k našim na Kladno, ale jen na jeden den, tak za tebou zajdu do práce jo?“ Já usínal trochu nervozní, přece jen, když jde člověk někam poprvý do práce, je nervózní a tak jsem aspoň přišel hned na jiný myšlenky. Představoval jsem si noc se Šárkou v prázdným bytě, ale pořád se mě do hlávy vkládal zítřek a můj nástup ke Kacafírkovi.