Život Křiváka - Kapitola 11.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje. 

Pátek v práci utekl celkem rychle, a jelikož na sobotní ráno nebyly žádný snídaně, Sabina se Strejdou navrhli zajít do hotelový vinárny. Nikdy jsem tam ještě nebyl, a když se ke mně naklonila Maruška a pošeptala, že jde taky a zve mě na panáka a tanec, tak jsem kejvnul. Sedli jsme si do boxu a Strejda objednal panáky. Vinárna byla docela velká a i slušně zaplněná. Dýdžej hrál osmdesátý léta a parket se plnil. Poznal jsem i pár známých ze základky a u vstupu dělal vyhazovače kluk, co se mnou seděl v lavici. Moc jsme se nemuseli. Chodil oblečenej jako klasickej šampon a voňavkou byl cejtit na padesát metrů. Upnutý triko ukazovalo, že v posilovně je víc než doma a motalo se kolem něj vždycky spoustu bab. Když jsme přicházeli, tak si neodpustil: „Zdar Arnošte! Co ty tady na diskotéce? Takovej tvrďák zarytej! Že bysi konečně dostal rozum a začal poslouchat pořádnou hudbu?“ „Čau Miloši“ pozdravil jsem suše a pokračoval. „Neměj strach, jen tady na restauraci pingluju a tak jsem zašel s kolegama  trochu popít“ a nasměroval jsem si to za ostatníma, protože jsem neměl chuť s takovým datlem pokračovat v rozhovoru. „Moment!“ zastavil mě Miloš. „A platit vstupné bude kdo?“ rozhlíd se vítězoslavně, aby zjistil, jestli jeho obdivovatelky sledují, jakej je borec. Dal sem mu pade, vzal si lístek a šel k ostatním, který samozřejmě platit nemuseli. Takovej vůl mě nemůže přece nasrat. To jsem ještě netušil, že se s ním za pár hodin sejdu znova. Asi po pátý rundě panáků, mě Maruška vytáhla na parket. Hráli klasickej cajdák od Bon Jovi, co ženský žerou a Maruš na tom byla podobně. „To je nádherná písnička, viď Arny“ šeptala mě do ucha. „Doma mám od nich celou desku. Co kdybychom si ji poslechli spolu?“ Krásně voňela, držela mě oběma rukama kolem krku a já v tu chvíli věděl, že udělám nějakej průser. Vybavil jsem si Vendy a tak jsem Marii víc stisknul, abych ji nemusel odpovědět. Série ploužáků pokračovala, parket byl narvanej, Maruš do mě zavěšená a já bloumal očima po okolí a pozoroval lidi. U jednoho zadního boxu jsem zaregistroval Karla. Karel byl chlápek, něco kolem padesátky, kterej se asi před měsícem objevil na hotelu s dvěma kuframa a od tý doby ho nikdo neviděl střízlivýho. Přišel s historkou, že mu někdo zapálil penzion a než se vše vyřeší, tak bude bydlet na hotelu. Peněz měl zřejmě dost, protože se choval jako haur a hlavně Maruška si za ten měsíc přišla na pěkný dýška. Nedávno tvrdil, že peníze za pojištění už jsou na cestě a pitím skotské a pojídáním bifteků nám jen potvrzoval, že je to slušnej pařmen a nebojí se sáhnout hluboko do kapsy. Jak jsem ho tak z parketu pozoroval, ani dnešní večer nebyl výjimkou. Kolem sebe mladý kočky a na stole spousta lahví. Maruška chtěla pořád tančit a čím dál víc se ke mně tiskla. Bylo to příjemný a tak jsem ji přitisknul ještě víc a v klidu jsem dál pozoroval hukot vinárny. Po chvilce jsem si všimnul, že u Karla sedí jedna z těch holek, co se motá kolem Miloše Vodvárky. Ne že bych byl nějak zvědavej, nebo nějaká drbna, ale nesedělo mě to, že holka, kterou jsem tak před hodinou viděl, jak se u vstupu ocumlává s vyhazovačem, teď sedí s chlápkem, kterej je o třicet let starší a má se k němu docela hezky. Řek jsem si, že to není moje věc, ale to co jsem po chvilce viděl, se nedalo jen tak přejít. Ta mladá kočka se nenápadně rozhlídla, a když se Karel nedíval, dala mu do sklenice s kořalkou nějakou pilulku. Chtěl jsem to říct Marušce, ale ta byla zažraná do Is This Love od Whitesnake, že to stejně nemělo cenu. A dýdžej hrál tak nahlas, že bych musel řvát, tak sem to nechal plavat a dál pozoroval, co se bude dít. Po chvilce vidím, jak ta bloncka vede už dost vrávorajícího Karla na parket. Hezky se do něj zavěsila a pochybuju, že Karel věděl, jestli vůbec tancuje. Ve dveřích, který vedou od šaten, stál Vodvárka a všechno to pozoroval. Najednou lehce kývnul směrem k blondýnce, která mezitím Karla zatáhla až doprostřed parketu, mezi lidi. Bylo mě jasný, že se něco chystá a tak jsem Marii vedl pomalu blíž. To, co jsem pak viděl, mě docela dostalo. Trvalo to tak dvě vteřiny. Ta kočka byla fakt dost šikovná. Během tak krátký chvilky strčila Karlovi ruku do zadní kapsy a vytáhla solidní štus bankovek. Karel si ničeho nevšimnul, což se ani nedivím. A pochybuju, že to někdo z přítomných viděl. Teda až na mě. Písnička dohrála a Karel s blonckou dovrávoral zpátky ke stolu, kde asi po pěti minutách hodil čelo. Holka se sebrala a zmizela do šatny za Vodvárkou. To už jsem seděl s ostatními a otáčel další rundu. Maruška už byla namazaná, jak chleba s máslem a pořád hučela, že už půjdem k ní domů. Né že by mě to nelákalo, ale byly dvě věci, které bránily mé účasti v Maruščiným náručí. První byla Vendula a druhá Vodvárka. I když jsem věděl, že je to bouchač, tak jsem to nemoh nechat jen tak plavat. U stolu jsem oznámil, že jdu na záchod a vyrazil do šatny. Vodvárka seděl u stolku, na klíně mu seděla ta blondýna a počítali peníze. „Copak Arnošte, už tě ta hudba omrzela?“ pronesl suše. „Ale né, docela to ujde. Jen mě nebaví, že když se jdu někam bavit a musím sledovat, jak někdo vykonává trestnej čin“ řekl jsem v klidu a podíval jsem se mu do očí. Jeho reakce se dala očekávat.  „Co to tady meleš za píčoviny!“ vyskočil ze židle a už stál u mě. Žíly měl naběhlý a já najednou vycejtil, jestli jsem to neposral. Sebral jsem odvahu a povídám: „ Hele, něco jsem viděl a ty víš co! Jestli mě někdo kvůli tomu bude vyšetřovat, tak řeknu, jak to bylo. Nechci se do ničeho namočit. A klidně mě můžeš dát na tlamu, to ti stejně nepomůže.“ Čekal jsem, že jeho reakce bude agresivní, ale Vodvárka jen stál, chvilku na mě koukal a pak pronesl: „Kolik chceš držhubný?“ „To nechám na tobě“ řekl jsem v klidu. Miloš odešel někam stranou a po chvilce se vrátil. Do ruky mě dal svazek bankovek a varovným pohledem dal najevo, ať už zmizím. To nemusel říkat dvakrát. Zašel jsem na hajzl a v kabince přepočítal prachy. Osm tisíc! Tak to jsem nečekal. Myslel jsem, že z toho bude tak litr, nanejvíš dvojka, ale osmička, to je teda masakr. To by mě zajímalo, kolik ta holka z Karla vytáhla. Myslím, že to bude pár desítek tisíc. Ve vinárně se mě už nechtělo zůstávat a tak jsem se vymluvil, že mě je blbě a povalím domů. Maruška se tvářila naštvaně, ale já věděl, že druhej den už bude v pohodě. Doma jsem schoval peníze mezi knížky a usínal s dobrým pocitem, že můžu spát až do osmi. V práci stačilo bejt na devítku. Před osmou mě ale vzbudilo vyzvánění mobilu. Volala Maruška. „Čau Arnoštku. Musíš dorazit do práce dřív. Jsou tady policajti a potřebujou vyslechnout lidi z personálu. Včera ve vinárně se prej kradlo nebo co, tak doraž. Dávám ti na kafe.“ Tak to nebylo moc dobrý probuzení. Zapnul jsem mozek a promýšlel všechny možnosti. Nakonec jsem usoudil, že se nemám čeho bát a i kdyby se Vodvárka přiznal, což si myslím, že nehrozí, tak bych všechno popřel. Stejně jsem šel do práce trochu nervozní. U našeho personálního stolu seděla stejná sestava, jako včera ve vinárně. Tedy Marie, Sabina a Strejda. Mezi nimi vyčníval vysoký muž s holou hlavou. „Major  Farkač“ představil se a pokračoval: „Pane Modřanský, znáte Karla Konráda?“ „Jo, znám. Chodí sem na obědy a večeře. Asi tak měsíc.“ „Prý jste byl včera po zavírací době ve vinárně. Viděl jste tam i pana Konráda?“ „Jo, zahlídnul jsem ho u stolu s nějakými lidmi. „A znáte někoho z nich? Pan Konrád byl pravděpodobně v noci okraden o šedesát tisíc. Dnes ráno nám to nahlásil.“ Ty vole, tak šedesát tisíc! To se Vodvárka pěkně namastil. „Ne, neznám nikoho. Ono tam bylo slušně narváno a já jsem skoro pořád tancoval“ řekl jsem v klidu. „Tak to je všechno. Kdybyste si přece jen na něco vzpomněl, tak nám prosím dejte vědět. Vizitku jsem nechal u vašich kolegů.“ Po jeho odchodu se to začlo u stolu probírat. „To musela bejt pěkná svině, co Karla okradla“ utrousil Strejda. „Kdoví, jak to bylo“povídá Sabina. „Pořád machroval, kolik má u sebe peněz a rád je před lidma vytahoval. Po půlnoci už byl  na dort, tak je moh klidně někde vytrousit z kapes a někdo si slušně pomoh. Jeho blbost.“ Maruška to nijak nekomentovala, asi ji ještě po včerejšku nebylo nejlíp. Bylo mě chvilku trapně, když sem si uvědomil, že v tom mám tak trochu prsty a proto jsem uvítal, když se přešlo na jiný téma a nikdo už to neřešil. Po druhý mě bylo trapně, když Karel dorazil na oběd. Maruš zrovna kasírovala a tak jsem ho musel obsloužit já. Než jsem stačil něco říct, začal Karel sám: „To jsem ale kus vola! Kdybych si aspoň něco pamatoval. Jenže já mám vokno, jak výkladní skříň!“ Objednal si česnačku a pstruha na másle. Ryba je prý po opici nejlepší. Zazdil to třema pivkama, a když si objednával čtvrtý, tak už byl docela v pohodě. „No co, přišel jsem o víc. Tak si někdo udělá hezký vánoce.“ Tím to všechno skončilo a já byl rád, že to takhle dopadlo a že nikdo nezjistí, co dokážu bejt někdy za hajzla. Večer se stavila Vendy s Kamilou na kafe. Když jsem jí dával pusu, Marie se zrovna netvářila mile a Vendula si toho všimla. „Snad s tou raketou něco nemáš? Viděla jsem, jak se tvářila, když jsem tě objala.“ „Co blbneš, lásko. Je to jen kolegyně. A copak jsem na nějaký paničky? Vždyť mám tebe a to mně bohatě stačí“. Tím jsem Vendy uklidnil a už potřetí jsem si dnes připadal trapně. Marie rozhodně nevypadá jako stará raketa a po včerejším ploužení, jsem si nebyl zrovna moc jistej, jestli dokážu odolávat. Nechám to bejt a uvidí se. Když holky odešli a my se chystali uklízet a zavírat, přiloudala se ke mně Maruška, trošku už posilněná vínem. „Tak jsem koukala, jak mě probodávala ta tvoje holka očima. Že by na mě trochu žárlila?“ a stoupla si ke mně, jak jen to šlo nejblíž. Opět krásně voněla a neuvěřitelně ji to seklo. Pak se naklonila a do ucha mě pošeptala: „Pojď dneska ke mně. Aspoň na chvilku. Dáme kafe a pokecáme. Slibuju, že budu hodná a nebudu tě zlobit, když jsi tak zamilovanej.“ Nevím, jak je to možný, ale slova, které jsem ani nechtěl říkat, ze mě lezli úplně sami. „Dobře, tak já na chvilku zajdu. Ale opravdu jen na chvilku“ a začínal jsem tušit, že už druhej den za sebou dělám něco, co asi zrovna není moc správný. V neděli ráno jsem vstával až na desátou. Po včerejší noci mě Marie oznámila, že stačí, když přijdu až na obědy. A jelikož jsem byl celej víkend za hajzla, tak proč toho nevyužít. Trošku mě mrzelo, že jsem Vendule zahnul, ale jakmile jsem si vybavil předešlou noc u Marie, ihned jsem zapoměl, že jsem se zachoval jak svině. Sex s Vendy byl úžasnej, ale to co předvedla Maruška, byl uragán! Asi toho má za ty roky najeto víc, než jsem si myslel. Bydlela v malém domku na konci města a vevnitř to měla nádherně zařízený. Asi za ta léta pinglování slušně našetřila. Co mě ale úplně rosekalo, byla postel v ložnici. Tak obrovskou jsem naposledy viděl na výletě se základkou, na zámku v Hluboké nad Vltavou. Měla velký kovové čelo a než jsem se nadál, ležel jsem na zádech a Marie mě připoutala ruce šátkama. Pak donesla nějakej kufřík, z kterýho vytáhla malé lahvičky a z jedný z nich mě namazala spánky, z jiný pod nosem a to samý udělala sobě. Potom se mezi nohama promazala olejíčkem a v dřepu, zádama ke mně si nasedla na můj penis, kterej stál, jak nikdy před tím. Nevím, co v těch lahvičkách měla, ale i když jsem se udělal už po čtvrtý, pořád byl jak kůl. Asi po půl hodině si promázla zadek a  ve stejný poloze se na mě napíchla a začala řvát, jak na fotbale. Do toho ještě šáhla do kufříku a vytáhla dost slušnýho robertka. Aniž by přestávala přirážet, narvala si ho do kundy a můj vocas ve svým zadku zarazila až po koule. To, že jsem s Vendy zažil mokrej orgasmus byl mazec, ale proti tomuhle to byla jen nepatrná loužička. Z Marie to lítalo, jak na hasičských závodech a já jen doufal, že po mě nebude chtít vymalovat. To, že postel byla durch, nemusím ani říkat, ale koberec a stěny, to už je fakt masakr! Nevím, jak dlouho to trvalo, ale domů jsem šel až za světla a pěkně zrychtovanej. Když jsem dorazil kolem jedenáctý do hotelu, Marie už měla plac připravenej. Jen se na mě podívala a pronesla: „Nazdar  ty hovaďáku! To bych neřekla, jakej seš ďábel. Vždyť nemůžu ani chodit. Doufám, že si to někdy zopakujem!“ a hodila takovej pohled, že jsem cejtil, jak mě pomalu začíná svrbět mezi nohama. No, tak to jsem se dostal do pěkný kaše. Ale každej je strůjcem svýho štěstí a proč si neužít, dokud jsem mladej. Neděle utekla jako voda, stejně tak jako další týden a najednou tu byl pátek ráno a já se chystal s klukama na víkend do Žiliny.