Vzpomínky na dětství.

Jak už jsem se zmiňoval v jiných článcích o dnešní mládeži, tak bych chtěl připomenout, jaké krásné dětství se dalo prožít ve městech v osmdesátých a devadesátých letech.

 Když nebylo vyloženě krupobití, tak jste mohli na jakémkoliv sídlišti ve městě vidět spoustu dětí, od nejmenších až po šestnáctileté klacky. Všude bylo živo a řev. Dnes, když procházím kolem těchto míst, tak je všude ticho a hřiště je obrostlé plevelem. Jen z povzdálí slyším, jak si na lavičce asi tak dvanáctileté děti pouští z mobilu hip hop a dohadují se, kdo zajde pro cigára. Nedávno jsem volal svému desetiletému synovi a ptal jsem se ho, co kromě hraní her na počítači a na telefonu ještě dělá. Jeho odpověď byla opravdu zajímavá: „Já moc nehraju, dost často jsem venku s klukama.“ Na mou otázku, co dělají venku, jestli hrajou fotbal nebo tenis, mě bylo řečeno: „Ne, jen tak chodíme, kupujeme si energáče a pizzu a kecáme o hrách. Asi tím nemyslel hry, jako jsou schovávaná nebo honička. Bohužel ty časy nikdo nevrátí a dnešní mládež přichází opravdu o hodně. Spousta z vás si určitě vzpomene na hry, které pro nás znamenali všechno. Klasika byla hra na schovávanou. Kolikrát nás hrálo i dvacet a maminky z oken paneláků občas radili, kdo se kde schovává. Mě nejvíc bavila hra na honičku. Určil se jeden, který musel minutu počkat a pak pochytat ostatní. Jakmile chytil jednoho, ten se k němu připojil a takhle to pokračovalo, až všichni honili toho posledního. Taková hra trvala třeba tři hodiny. Každý znal kdejakou skrýš a zkratku. Zkuste si chytit někoho, kdo zaběhne do paneláku, vyjede výtahem do sedmého patra a přes střechu vleze do jiného vchodu. Většina domů měla propojené sklepy a tak to nebyla žádná sranda. Pamatuju, jak jsme tři nahnali jednoho kamaráda do vchodu a mnuli si ruce s pocitem, že nemá šanci zdrhnout. Jeden z nás obsadil střechu, druhý jel výtahem až nahoru a třetí hlídal v přízemí u dveří. Zbyla mu tedy jediná možnost. Jít dolů po schodech, kde ale neměl v přízemí šanci. Ten co vyjel výtahem až nahoru, se setkal s kámošem ze střechy a oba vyrazili po schodech dolů. Dorazili až do přízemí, kde narazili na kolegu a uprchlík nikde. Nikoho z nás nenapadlo, že v mezipatře mezi přízemím a prvním patrem se dá vylézt oknem na stříšku nad vchodem a z ní pohodlně slézt na zem. Je jasné, že se našlo spoustu nespokojených obyvatel, takže hubování do spratků a hajzlů nevychovaných bylo na denním pořádku. Kromě hokeje, fotbalu a tenisu se často hrával nohejbal a také hry, které dnes už mladý ani neznají. Třeba takový čtverec. Nejlépe se hrál ve čtyrech. Vzal se kopačák, každý měl jedno podávací pole na kurtu a podle nohejbalových pravidel, tedy na tři doteky, se musel dostat míč k jednomu ze soupeřů. Hrálo se bez sítě a tak bylo povoleno smečovat pouze hlavou. Holky se také nenudili. Nejčastěji hráli vybíjenou, skákaly gumu a oblíbená hra byla školka. Ta se dala hrát pouze o tenisovou zeď, ale kolikrát vystačila i stěna paneláku. Účelem bylo hodit míč o zeď a třeba tlesknout a zase ho chytit. Postupně úkoly přibývaly, takže třeba v sedmém kole školky jste už museli hodit míč, dvakrát tlesknout, udělat dřep a chytit balon. Dokázali se tím zabavit na celé odpoledne. Velkým hitem byla hra „Čára“. Tu hrálo celé sídliště, a kdo měl nejvíc céček, tak byl král. Když nás už nebavilo hřiště, vystačilo nám okolí. Třeba taková přehazovaná přes madla, na kterých byly šňůry na prádlo, se hrála hodně často. Sundali se šňůry, vzal se menší míč, každý měl jedno madlo jako branku a přes prostřední se vrchem házelo. Kdo dal deset gólů, vyhrál. Jeden čas taky letělo docela obyčejné pískoviště pro malé děti. Vytvořila se dráha, zatáčky se pořádně naklopili, sem tam pomohlo nějaké prkýnko jako most, podhrabal se tunel a mohlo se začít. V každém hračkářství prodávali formule, asi dvacet centimetrů dlouhé. Ten kdo ji neměl, byl mimo hru, takže ji nakonec měli všichni. Jen ta příprava ji pořádně vytunit zabrala několik hodin. Aby byla nejrychlejší, tak si každý lepil různá křídla. Někdo si formuli i přebarvil a časem se přišlo i na to, že jsou auta moc lehké a vylítávají z pískoviště. Tak se vzala modelína, která se nacpala dovnitř, a mohlo se závodit. Každé jaro se také samozřejmě hráli kuličky. V hračkářství byly k dostání hlavně hliněnky, ale o ty se moc nehrálo. Největší borec byl ten, který v pytlíku nosil duhovky. Časem došlo i na kuličky z ložisek. Hra byla jednoduchá. Každý hodil svou kuličku, a kdo trefil důlek, bral ostatní. Když nikdo netrefil, tak se kuličky docvrnkávali. Začínal ten, který byl nejblíže důlku. Holky kuličky moc nehráli, ale jakmile slezl poslední sníh, vzali křídu, nebo kousek cihly a načmárali na zem panáka, očíslovali ho a vydrželi skákat celý den. Skoro každý panelák měl ve sklepních prostorách místnost, kde byl stůl na ping-pong. Když pršelo, tak se psal i pořadník, kdo a kdy si bude moct zahrát. Občas nám stůl rodičové vyndali ven a tak se nás mohlo do hry zapojit i více. Nejoblíbenější hra byla obíhačka. Ten kdo neměl pálku, tak si musel vystačit s něčím podobným a tak byly k vidění prkýnka na maso, lopatky nebo třeba pantofle. Hrálo se i na vojáky, ale v klasické totalitní hračkárně toho na výběr moc nebylo a tak měl každý zbraň většinou stejnou. Taky nebylo moc peněz a tak se zbraně vyráběli doma. Vzala se rulička ze záchodového papíru, k ní se izolepou přidělal nafukovací balónek, z ledničky se vzala mražená zelenina, nejlépe hrášek nebo kukuřice a už se šlo válčit. Když jsme byly větší, tak se chodili prolézat staré baráky, které se v osmdesátých letech hojně bouraly a místo nich rostla nová sídliště a nákupní střediska. Na půdách se občas našli zajímavé věci, hlavně spousta knih a časopisů. A když se nic neobjevilo, tak se vzala sekyrka a vysekávalo se olovo ze zdi. Bylo docela těžké a ve sběrně dávali pět korun za kilogram. To byly pro nás dost velké peníze, které většinou končili v prodejnách se sportovními potřebami. No byly to nádherné časy. Lituji dnešní mládež a říkám si, jestli jednou budou také vzpomínat na mládí tak jako já. Moc si to nemyslím.