Když na mě přišla puberta, někdy kolem roku 1986, tak můj zájem o sport poněkud poklesl.
Za to zde byl koníček nový a to sice rocková hudba a hlavně dívky. Sice jsem stále hrál aktivně fotbal, ale nedokázal jsem si představit víkend bez bigbítu. To se mě drželo až do začátku let devadesátých. Neříkám, že sportovní dění šlo úplně kolem mě, ale už tam nebyl ten zájem a elán jako dřív. Však do dnes čteme v různých článcích, jak nadějný a talentovaný sportovec promrhal svoji hvězdnou budoucnost, díky adolescenci. Neříkám, že jsem byl talentovaný fotbalista, ale prostě na prvním místě byly jiné zájmy. Všechno se začalo měnit a vracet do starých kolejí nástupem sázkových kanceláří do našeho okresního města. První sázková kancelář po revoluci byla Fortuna, ale u nás to byl v roce 1991 Lucky Tip. Tato sázkovka sice v roce 1995 zanikla, ale rád vzpomínám na sobotní dopoledne, kdy se na podání tiketu čekala fronta a za tu hodinku strávenou na pobočce, se člověk dozvěděl tolik moudra, že vylezl ven nabušenej novými poznatky. A samozřejmě přesvědčenej o své výhře. Většinou se vše muselo probrat v hospodě a tak si pinglové z okolních hospod mnuli ruce, když ve dveřích spatřili skupinku lidí, kteří pak po stole rozložili nabídky, tužky a časopisy sázkovek. Kolikrát se ty naše seance protáhly, že jsem šel domů pěkně pod parou a na teletext, který byl v té době nejrychlejším zdrojem výsledků, jsem ani neviděl. Ono je pravda, že alkohol a sázení k sobě nejdou moc dohromady. Sám ze své zkušenosti vím, že čím víc alkoholu, tím víc odvahy a méně opatrnosti a už se mě párkrát stalo rozházet pár tisíc. Na druhou stranu, díky alkoholu jsem měl moc pěknou výhru. Po propařené sobotě, kdy jsem si ani nepamatoval, v kolik jsem se vrátil domů, mě mamina vykopala dopoledne z postele a já musel jít vyvenčit Tondu. Tonda byl kříženec pudla a jezevčíka, když vylezl z vody, vypadal jak přerostlá krysa a dožil se krásných šestnácti let. Jdeme si takhle po městě, já kocovinu a nechuť absolutně k ničemu a najednou sázkovka. Neděle, pár minut před obědem, devadesátá léta=narvaná pobočka. To byl jasný vzorec a já neměl chuť nic koumat. Tak jsem vzal papír, tužku a nasekal jsem tiket během minuty, sáhnul do kapsy, kde byla poslední stovka, a nasadil. Prostě žádné koumání a kontrola zápasů které jsem dal na tiket proběhla až po cestě domů. Říkal jsem si, jakej hroznej nesmysl jsem sestavil. Fotbal, basket, tenis, formule a baseball. Po návratu domů jsem do sebe natlačil oběd a chystal se dospat prohýřenou noc, když najednou slyším mamky slova "Kdepak je můj Toníček?". Já vůl ho nechal přivázaného u sázkovky. Tak jsem mazal zpátky. Tonda se samou radostí pochcal. To jsem ještě netušil, že podobná radost mě čeká po probuzení. Když jsem se kolem deváté večer probral, samozřejmě první věc byla zapnutí teletextu. Nevěřil jsem vlastním očím. Devět zápasů trefenejch a čekačka na baseball. Noční derby Yankees versus Mets. Nikdy jsem baseballu neholdoval a na tiket ho přidal jen díky tomu, že Yankees jsou mezi sázkaři dost populární. Kolem páté ráno jsem už byl vzhůru, ale teletext v té době nefungoval jako v dněšní době, kdy si zjistíte i ve tři ráno, jak zápas probíhá. Až kolem deváté ráno naskočil výsledek 5:3 pro domácí a já měl asi podobný pocit jako náš Tonda, když jsem se pro něj vrátil ke stojanu na kolo. A jen pro pořádek. Za to vsazené kilo, jsem bral něco přes 27 tisíc.
