KAPITOLA 1. JAK TO VŠECHNO ZAČALO Sám do dneška nechápu, kde se ve mně vzal vztah ke sportu a k sázení.
Od mala jsem vyrůstal bez otce a nástupem na základku to všechno začalo. Znáte to. Jednou takhle kamarád z lavice povídá "Chodím na fotbal". No a vysvětlete šestiletému klukovi, že on by nemohl. Mamka naštěstí proti nebyla a tak jsem během pár let musel vědět, kde se co o sportu šustne. Asi v mých osmi letech, si vzala mého nevlastního otce, ale jeho přehled o sportu je přibližně stejný, asi jako přehled mé babičky o norském black metalu. Vrátím se ale zpátky, kdy zájem o sport přerostl v mánii a já musel vědět, co se kde děje. Je pravda, že oproti dnešku, to za totality, co se týče médií, žádná hitparáda nebyla. Vzpomínám na časopisy Stadion a slovenský Štart. Nemálo mých vrstevníků si určitě vzpomíná na plakáty uprostřed a stránku s fotbalovým, nebo hokejovým mužstvem, které zdobili zdi našich pokojíčků. Pak byl také týdeník Gól, který vycházel v pátek a na zadní stránce byly znaky klubů. A samozřejmě nesmím zapomenout na televizní pořad Sportovní ozvěny, kdy jsem se nemohl dočkat pondělí, půl deváté večer. To jsem se tak akorát vracel z plácku domů. Prováděla se spousta klukovin, ale oproti dnešku, kdy nevidíte na sídlištích žádné mladé kluky honit puk nebo balón, to byl ráj a krásné mládí. V zimě se rodičové složili na čerpadlo, aby se z řeky mohlo stříkat hřiště a za pár dnů byl led stejný, jak na zimáku. Jiní svařili branky a už se mohlo začít. Hokejky na jednu hromadu a jeden z určených zasedl a postupně je rozhazoval doleva a doprava. Bylo to nejspravedlivější a domů nás vyhnala až tma nebo špatné počasí. Počasí mělo i důvod, proč jsem se začal zajímat o sázení. Jednoho odpoledne, kdy rozehranej mač přerušil pořádnej liják, se nás pár odebralo do panelákového sklepení a tam se mě podařilo prostrčit ruku do dřevníku a ukrást noviny, kde mě samozřejmě zajímala jen sportovní příloha. Pořádný štus novin jsem přinesl domů, druhý den koupil sešit, lepidlo a začal jsem vystřihovat hokejové tabulky. Musel jsem mít všechny z celé sezóny a tak mé návštěvy sklepení byly častější. Pamatuji si, že v osmdesátých letech měla hokejová liga dvanáct účastníků a hrálo se 44 kol, každý s každým čtyřikrát. Žádné play-off. Takže kolikrát Dukla Jihlava nebo Zetor Brno slavili titul už několik kol před koncem. Z novin jsem se také dozvěděl, že existuje něco, čemu se říká Sazka, a když jsem zjistil, že bych mohl vyhrát nějaký obnos, když se podaří uhodnout kdo vyhraje, byl jsem v transu. A také naivní. Samozřejmě jsem si myslel, že je to jednoduché jak facka a tak jsem sestavil tiket. Teda tiket ne. Dřív to fungovalo jinak. Sazka vybrala 13 zápasů a vy jste jich museli uhodnout aspoň 11, abyste měli třetí pořadí. Sázelo se za 8 korun a když šla mamka se sportkou,podala i sazku. Můj první tiket jsem několikrát prohlížel a byl si jistý, že v pondělí valím do sazky pro kačky. V sedm hodin jsem naladil stanici Hvězda a její pořad "S mikrofonem za hokejem" a nestačil jsem se divit. Všechno jinak a když jsem v neděli zkompletoval všech 13 zápasů, tak jich bylo uhodnutých jen pět. To mě ale neodradilo, ba naopak nakoplo. Ale o tom až v dalších kapitolách.
