Albový deník. 6. Metallica- Master of Puppets 1986

Zde, na blogu idnes.cz, jsem si všiml, že občas někdo publikuje svůj čtenářský deník. A tak jsem se rozhodl, podělit se o svůj deník hudební. Budu sem dávat alba, která nejen poslouchám, ale která musím mít ve své sbírce. 

Vánoce 1990 a můj první vinyl. Tohle album jsem měl z magneťáku naposlouchané 100x, ale držet v ruce asfaltovou fošnu s krásným obalem je víc, než cokoliv jiného. Tohle album mi změnilo náhled na hudbu, můj vkus víc přitvrdil a i když mám rád většinu desek Metalliky, jedničkou zůstává Master of Puppets. Hned v prvním songu Battery nabíhá husí kůže, kdy z pomalého vybrnkávání Metallica přejde v klasickou thrashovou smršť. Jamesuv zpěv nádherně štěká a lepší song na začátek snad ani vybrat nejde. Ale to už přichází Master of Puppets, největší pecka alba! Nádherný kytarový řezaný riff a geniální zpomalení v polovině skladby, které vygraduje v další sypanici. Třetí v pořadí je The Thing That Should Not Be, kde nám skupina nabízí další ze skvělých riffů. Následuje Welcome Home(Sanitarium), geniální song, u kterého se musím pozastavit. Po nahrání Master of Puppets vyrazila Metallica na turné, na kterém se přihodilo obrovské neštěstí. Při přejezdu ze Stockholmu do Kodaně autobus havaroval a nehodu nepřežil baskytarista Cliff Burton. Zemřel v pouhých 24 letech. O deset let později vznikl u nás nápad, natočit album coververzí skladeb, na kterých se Cliff Burton autorsky podílel. Spousta našich kapel odvedla svou práci solidně. Až na skladbu Welcome Home! V českém názvu "Sanatorium prázdnejch dní" byla nazpívána jakýmsi Mirkem Kovářem. Nevím, kdo je Mirek Kovář, nechci nikoho urazit, ale hudební provedení v čele se zpěvem je fakt děsivé. Doteď si vzpomínám, jak jsem při prvním poslechu vyvalil oči a se slovy "To si snad dělá prdel!" vypnul cd. Vrátím se ale zpět k albu. Pátá věc je Disposable Heroes a po třicetivteřinovém úvodu uslyšíte thrash nejvyšší kvality. Skladby Leper Messiah a Damage,Inc potvrzují nasazenou laťku, kterou Metallica už nikdy asi nepřekoná. Mezi těmito skladbami je vklíněna instrumentálka Orion. Ta jasně dokazuje, v jaké formě byla Metallica v osmdesátých letech. Sám jsem zvědavý, co přinese nové album Metalliky, ale mám obavy, aby to nedopadlo jako u posledního Death Magnetic, kdy kapela vykrádala sama sebe. Rock and rollu zdar!