Zde, na blogu idnes.cz, jsem si všiml, že občas někdo publikuje svůj čtenářský deník. A tak jsem se rozhodl, podělit se o svůj deník hudební. Budu sem dávát alba, která nejen poslouchám, ale která musím mít ve své sbírce.
Jaro 1986, úplně obyčejné pondělní ráno. Teda jak pro koho. Valím si to na základku a na sobě ohoz, kterej mě mamka zákázala nosit do školy. Po vzoru staršího bráchy, mám na sobě batikáče, nohavice zúžený, že nárt sotva přetáhnu, na nohách číny a riflovou bundu, s čerstvou nášivkou Accept. Tu přece nemohu nechat doma. Jinej názor měla soudružka učitelka a tak jsem v útery dorazil do školy v klasických mrkváčích a v tričku s límečkem. Hudbu mě ale nikdo zakázat nemohl a že ji doma bylo. Nahoře v obývacím pokoji, pěkně pod televizí se leskl krásnej kazeťák Tesla A3. Na kazetách rodičů byly převážně kotlíkárny, proložené Beatles, Smokie a Elvisem. To dole, v pokoji, který jsem sdílel s bráchou, duněl bigbít od rána do večera. Starej magneťák, velký repráky a hromada pásek, nahraných mono, aby toho bylo co nejvíc. Ale k věci. Nemá cenu tady psát o všech kapelách, které jsem v té době poslouchal ( o pár se ještě zmíním v dalším pokračování hudebního deníku). Album, které na mě zapůsobilo nejvíc a já ho dával i 2x denně je Metal Heart od Accept. Už z titulní Metal Heart běhá mráz po zádech a sólo Wolfa Hoffmanna bere dech. Druhá skladba Midnight Mover je klasická Acceptovská, krásnej chraplák Uda Dirkschneidera a společné vokály v refrénech. A tak šlape deska od začátku až do konce. Album miluju celé, ale moji favorité jsou Screaming for a Love-Bite a Living for Tonite. Na závěrečnou skladbu Bound to Fail mám nádherné vzpomínky. Na silvestra v roce 1987, kdy už brácha bydlel v paneláku, vynesl obrovské repráky na střechu a jelikož měl byt v sedmém patře, nebyl problém zapojit je do magneťáku. Přesně o půlnoci spustila na celé město zmiňovaná Bound to Fail a její závěrečné sólo s chorálama mají fakt novoroční atmosféru. Rock and rollu zdar!
