Zde, na blogu idnes.cz, jsem si všiml, že občas někdo publikuje svůj čtenářský deník. A tak jsem se rozhodl, podělit se o svůj deník hudební. Budu sem dávat alba, která nejen poslouchám, ale která musím mít ve své sbírce.
A máme tady kapelu, o které si myslím, že rozdělila metalové fans na dvě strany. Jedni ji nenávidí a druzí milují. U mě vítězí pouze alba nazpívaná Tarjou Turunen. Neříkám, že na dalších albech nenajdete solidní songy, ale popový zpěv Anette Olzon hodil kapelu o patro níž. Sám jsem zvědavý, jak se na nové desce předvede nová zpěvačka Floor Jansen. Ale dost řečí o situaci ve skupině, protože mám psát o druhém albu z roku 1998. V devadesátých letech jsem kupoval cédéčka převážně v Music Worldu, což byla prodejna za Kotvou. Nightwish jsem poznal právě tam, díky metalové znalosti pana prodavače, se kterým jsem se po mém odstěhování z Prahy ještě párkrát potkal na různých zahraničních koncertech. Pamatuju, jak jsem vešel do obchodu, prohrabával novinky a z repráku slyšel hudbu s nádherným ženským vokálem. Ten večer jsem si Oceanborn pustil tak třikrát a nemoh jsem se nasytit. Podobný hudební styl v té době nikdo nehrál a když si album pustím dnes, roseká mě stejně , jako když jsem ho slyšel prvně. Nemá cenu rozepisovat jednotlivé skladby, jelikož na desce nenajdete jedinou slabinu. Je úžasné sledovat souboj kláves a kytar, kterým přitakávají basové linky a energické, naprosto přesné bicí. Po nástupu Nightwish vzniklo spoustu podobných formací s ženským zpěvem, které se snaží o symfonický metal, ale pochybuji, že album Oceanborn ještě někdy něco překoná. Rock and Rollu zdar!
