Na první pohled je v naší české kotlině ticho. Ačkoliv zápasy o lidskou důstojnost probíhají všude kolem takřka každým dnem, v našich médiích se napjatá sociální atmosféra projevuje jen minimálně, většinou jako komentované statistiky rozevírajících se nůžek mezi horními "deseti tisíci" a dolními "deseti miliony"...
Bouří se statisíce pracujících v Řecku, protestují dokonce na samotném Wall Streetu. Protestuje se proti bezohledné likvidaci posledních prvků mezilidské solidarity, proti probíhajícím sociálním škrtům a privatizaci veřejných služeb, které zasahují nejen chudou část populace, ale stále razantněji i mizející střední vrstvu.
Tam, kde má nastoupit solidarita bohatých s chudými, zdravých s nemocnými, se paradoxně připravují další útoky na výdobytky a práva největších obětí neoliberálních receptů, navíc je každý kritický hlas umlčován a zesměšňován...
Na první pohled je v naší české kotlině ticho. Na první pohled. Pod pokrývkou všedního dne však ve stále větší části společnosti bublá hněv. Vidím to každý den, cítím to u přátel a kolegů mých známých – tam kde kdysi nechápavě kroutili hlavou nad aktivitami komunistů a nechtěli rozumět argumentům, se nyní stydí přiznat k dřívější pasivitě a bijí na poplach… I ti, co volili "pravici", často rozpačitě přiznávají, že "to, co se děje a připravuje, nechtěli…".
Studenty, "hybnou sílu demokratických změn", "voliče TOP 09 a současné koalice", jak často čtu v dopisech, čekají na cestě za vzděláním další významné finanční překážky – tedy pokud nemají "zlaťáky". Není to jen připravované školné. Jako student jsem sám zažil finanční náročnost studia, i bez školného.
Když jsme několikrát jako občanské sdružení SOS student proti přímému i nepřímému školnému vystupovali, podařilo se nejen školnému zabránit, ale i zapojit aktivně do kampaně další studenty… A nyní SOS student, jako široká platforma řady občanských sdružení a organizací proti školnému bojuje opět.
Nečasův a Kalouskův bič deforem vtahuje do společného víru i další subjekty. Už neprotestují jen komunisté, sociální demokraté, demokratičtí zelení a další strany či politicky angažovaná mládež. Stále razantněji, na bohužel dost omezené hranici svých akčních možností vystupují odborové svazy.
Formují se platformy alternativ, platformy spolupráce. ProAlt, SPaS a jejich společné akce s odbory jsou toho příkladem. Není jiné cesty… Dopady škrtů pociťujeme my a sousedé každého z nás každý den. Je třeba zapojit do hlasu protestu i další skupiny občanů.
Vnímám zhoršující se situaci mladých rodin a neúplných rodin zvlášť – založili jsme s přáteli občanské sdružení Rodiče nejen dětem, o. s. a naším cílem je dosáhnout lepšího postavení rodičů s dětmi a dětí samotných.
Je to jen malá část z mozaiky různých forem současných protestů, ale je důležitá - nejen pro současné a budoucí členy sdružení. Vivere est militare, žít znamená bojovat.
