K lidové muzice mě dovedl táta a zejména mí dědové. Praktické testy vlastních schopností však nebyly jednoduché – najděte mi v dnešní době v Praze restauraci, kde Vám dovolí si nad douškem lahodného moku „zabékat“… A tak se zpívávaly lidovky zejména na rodinných oslavách, lhostejno, zda moravské, české či slovenské… A protože nebyly mainstreamem, tím to také končilo.
O to více je třeba ocenit Folklorní sdružení České republiky, které systematicky lidové tradice podporuje. Na festivalech, přehlídkách a dalších akcích vystupují stovky lidových souborů, které dokazují, že naše tradice nejsou minulostí, ale živou inspirací napříč generacemi.
I ve Středočeském kraji funguje každý rok několik folklorních festivalů, kterým kraj dává či měl by dávat svou přízeň. Spolupráci jsem diskutoval s představiteli Folklorního sdružení já i pan hejtman a všichni pociťujeme důležitost aktivit v tomto směru.
Zúčastnil jsem se IX. setkání dětských lidových muzik, které proběhlo v pražské knihovně 8. listopadu. Mladí z celé republiky předváděli své nádherné umění a zaplněnými řadami sedadel se nesl zpěv a hudba Klobúčanku z Valašských Klobúkú, Kolíčku, Violky a Melodiky z Prahy, Sluníčka z Rokycan, Fatrančeku ze Slovenského Martina a nechyběla ani pořádající Kytice.
Nadšenost a dovednost mladých umělců v lidových krojích mne utvrdila v tom, že není pravdou teze, že lidové písně jsou jen pro ty starší generace a kdo je poslouchá, je již alespoň duchem stařec.
Děda byl věkem také již dávno senior, ale srdcem a životem byl vlastně stále mladík – písně kupodivu téměř nezapomínal a s láskou je předával dalším generacím, od syna až po pravnoučka... A takový bych chtěl být i já.
Protože děda měl pravdu. V životě by člověk i národ měl stát pevně na svých nohou. K tomu je důležité mít pořádné kořeny. Lidová kultura kořenem národa rozhodně je. A pokud známe své kořeny, svou minulost, určitě budeme mít i budoucnost.
Zdeněk Štefe
