Nepravděpodobný přechod železné opony ANEB akce Mekong

V roce 1996 vyšel v americkém periodiku Vietnam Insight text o nepravděpodobném dění na československo-rakouské hranici v roce 1969. Ten časopis sice už nevychází, ale onen příběh neztratil nic ze své nepravděpodobnosti.

V r. 1996 vyšel v americkém periodiku Vietnam Insight text, ve kterém jsem popisoval nepravděpodobné dění na československo-rakouské hranici v roce 1969:

Ten bizarní příběh, dnes starý více než půl století, se odehrál na jihozápadě bývalého Československa. V létě 1969 jsem se od Čestmíra Hofhanzla (ten se pak o dvě desetiletí později stane poslancem), s kterým jsem tehdy bydlel v pokoji na kolejích, dozvěděl o vietnamském studentovi (v té době tedy ze Severního Vietnamu), který právě ukončil na technice v tehdejší NDR vysokoškolské studium. Ten vietnamský student totiž z východních Němec přeběhl do Prahy. Ježto on tehdy československá víza získat nemohl, přešel hranici tajně. To sice nebylo nijak zvlášť obtížné, nicméně zpátky už nemoh. Původně totiž již měl nastoupit cestu do vlasti, příslušná místa ho tudíž postrádala, a bylo též zjevné, že východoněmecké úřady musely zvědět, že student si sebou vzal i univerzitní diplom. Příslušní odpovědní činitelé na té univerzitě už totiž začali vyšetřování. Netřeba dodávat, že v těch dobách to říkalo vše. Bod nenávratu – neboli point of no return – byl spolehlivě překročen, nezbývalo než pokračovat. A tak jsme se rozhodli ho po nějaký čas ukrývat v našem dvoulůžáku na kolejích, a zatím připravit cestu, po níž by mohl uniknout do Rakous. Jinak totiž jeho možnosti v Čechách byly třeba už určeny tou okolností, že nemaje víz, nemohl směnit žádných peněz (když pomineme, že česky neznal slova).

Byl to zjevně houževnatý a poměrů znalý mladík. A tak věděl, že byť československá hranice se Západem je také dobře opevněna, řadový československý voják má přece jen blíže ku Švejkovi než k pruskému válečníku. Obzvláště pak po okupaci pětkou východoevropských armád v roce 68. On sám, podle svého vlastního plánu, zamýšlel dosáhnout Rakous přeplaváním Dunaje. Pro ten účel měl i něco potápečské výstroje. Hrdě mi ukazoval svůj univerzitní diplom zatavený do igelitu a vrolovaný do dýchacího potápěčského šlauchu. Jinak to ale byl plán poněkud bláznivý - Dunaj se nakonec může srovnávat s Mekongem. Nemá sice krokodýlů, nicméně voda v něm bývá pěkně studená. Nadto ale – před vlastní plavbou by se stejně musel překonat zátaras s ostnatým drátem a signalizací.

Ohledně těch zátarasů se hodila zkušenost z letního výcvikového kurzu, který byl zcela okrajovou položkou studijního plánu. Konal se v Albeři na jihu Čech poblíž rybníka, náplní byly letní sporty. A také byl u rakouských hranic, takže zařazena byla i beseda s důstojníkem pohraniční stráže. Bylo před létem 1968 a všichni včetně toho důstojníka jsme očekávali brzký zánik trestného činu opuštění republiky, ba i výjezdních doložek. Historie tomu ovšem chtěla jinak. Za pár měsíců se věci rychle vrátily do původních kolejí poté, co Gusto pravil: Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal! Nicméně na té besedě v rámci všeobecného optimismu nám ten pohraničník vysvětlil, že se už nepoužívá silnoproud, nýbrž jen ostnaté dráty a slaboproud pro signalizaci přerušení vodiče či zkratu. Jistě se de jure i tehdy technicky jednalo pořád o státní tajemství, ale toho tehdy nedbali ani důstojníci od pohraničníků. Ergo v zásadě stačily kleště štípačky s izolovanými rukojetmi, a něco štěstí – k tomu dostat se přes všechny překážky dříve, než na místo narušení dorazí čety rychlého nasazení se psem a další výzbrojí.

Původní plán byl proto transformován z vodní do čistě chodecké varianty. O jednom víkendu byl Vietnamec přemístěn z Prahy do jižních Čech, nejprve vlakem, a pak na motorce do lesa až do blízkosti státní hranice. Byl to poklidný deštivý víkend. Někde poblíž spojnice České Velenice - Nove Hrady byl Vietnamec nasměrován na zátarasy a v hrubych rysech instruován stran pochůzkového režimu hlídek (Čestmír pocházel z Borovan, které leží na cestě z Velenic do Budějic).

Několik dnů poté Svobodná Evropa oznámila, že přes československou hranici úspěšně prešel do Rakouska vietnamský muž. V celém Eastern-blocu to v tu chvíli mohlo dávat nějaký přesný smysl jen třem lidem.

Nebyl jsem hlavní osobou této konspirace, které jsem dal jméno akce Mekong, byl jsem třetím ze tří. Zbývajícím členem naší trojky byl slovenský student na oné východoněmecké univerzitě, s kterým se Čestmír znal z Tater, kde tehdy v plicní léčebně působila jeho žena lékařka.

Statistika celkem 262 usmrcení při pokusu o přechod čs. státní hranice (1948-89) uvádí utonutí v pohraniční řece jako příčinu smrti jedenáctkrát. Trestní zákon 140/1961 Sb. na naše počínaní svým paragrafem 109 (opuštění republiky) pamatoval až deseti lety.

Foto u perexu: Mekong v oblasti Khone Phapheng ( Odkaz)

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0