Nejasný příběh možného (pražského) syna Alberta Einsteina

Albert Einstein vstoupil do manželství dvakrát, prvně s Milevou, a pak se sestřenicí Elsou. Z manželství s Milevou vzešly tři děti (osud prvního je ale dodnes nejasný). Ještě méně jasný je příběh možného syna z manželství s Elsou.

Německé město Ulm ležící na Dunaji má nejen nejvyšší kostelní věž na světě, ale v r. 1879 se stalo i rodištěm Alberta Einsteina. V r. 1967 zde byla založena univerzita, která, když uplynulo 50 let posmrtné ochrany Einsteinových osobních práv, se chtěla přejmenovat na jeho univerzitu. Leč příslušné zemské minsterstvo školství to nepotvrdilo. Možná to bylo z etických důvodů, neb neokázalý Einstein si nepřál, aby se nějaká instituce jmenovala po něm, a připustil jen jednu výjimku - Albert Einstein College of Medicine. Ostatně, už po roce rodina přesídlila z Ulmu do Mnichova, kde Einsteinův otec přešel od podnikání ve výrobě přikrývek ku rozvodu elektřiny. Prvně se firmě dařilo, ale nakonec zkrachovala, a došlo k přesunu za dalším podnikáním do Milána. Syn Albert byl na druhý pokus přijat na Curyšskou techniku, aby studoval na učitele matematiky a fyziky. Zde na šestibodové stupnici z fyzikálních předmětů získával nejvyšších šest, popř. pět bodů, zatímco v matematických disciplínách typicky jen čtyři body. Zde s ním ve stejném ročníku začala studovat i nadaná černovlasá Jihoslovanka, o čtyři roky starší Mileva ze srbského města Novi Sad. To, že spolu trávili hojně času dokládá i fakt, že při graduaci v r. 1900 skončil Albert až jako čtvrtý z pěti v ročníku s průměrnou známkou 4,9. Nicméně prošel, na rozdíl od Milevy, která dosáhla jen 4,0, což znamenalo, že bude muset zkoušku příští rok opakovat. Během prázdnin u rodičů nadto Albert zjistil, že by jeho případnému sňatku s Milevou nebyli z národnostních důvodů nakloněni, matka byla přímo vehementně proti. Vedle toho ještě Albert neměl stálé zaměstnání. Při hledání v akademické sféře neuspěl, a jediné, co se mu podařilo sehnat, bylo místo zástupného učitele na škole v obci Winterhur, a později na soukromé škole ve Schaffhausenu.

Mezitím ale nezdrženlivý Albert uvedl při cestě k jezeru Como Milevu do požehnaného stavu, leč odpor fakticky obou rodin proti jejich sňatku trval dál. Věci se navíc zkomplikovaly, neb Mileva i napodruhé dosáhla jen známky 4,0. Poté se uchýlila k rodičům, kde se někdy na přelomu ledna a února 1902 narodila nemanželská dcera Lieserl. Tou dobou se Albert nepohodl a své učitelské působení opustil. Začal dokonce inzerovat v novinách, že dává soukromé hodiny matematiky a fyziky. Tu se však objevilo místo na Patentovém úřadě v Bernu, do kterého nastoupil v červnu 1902, a získal tak své prvé řádné zaměstnání. Existenci své nemanželské dcery však - i pro získání tohoto místa - držel v tajnosti. Svou dceru patrně nikdy neviděl a také se o ní nikomu nezmiňoval. Teprve v r. 1986 bylo nalezeno několik jeho dopisů Milevě z r. 1902, kde se o narození dcery hovoří. Několik měsíců po narození dcery se Mileva vrátila do Curychu, zatímco jejich dcera zůstala ve městě Novi Sad. Během podzimu se však oba rozhodují uzavřít sňatek bez přítomnosti rodičů, k čemuž došlo po civilním obřadu v Bernu v lednu 1903, takže mohou žít spolu. V srpnu přichází zpráva, že dcera onemocněla spálou. To je poslední informace o ní, žádnou dokumentaci o jejím dalším osudu se nepodařilo nalézt. Tak se předpokládá, že buď nemoci podlehla nebo byla dána k adopci, jinak ta otázka zůstává otevřenou.

Již v září ale Einstein píše Milevě, že by si měli pořídit nové dítě, a skutečně už v květnu 1904 spatřil světlo světa manželský syn Hans Albert, následovaný pak v r. 1910 Eduardem. Se zaměstnáním a stabilizací rodinného života má Einstein lepší pomínky i pro fyzikální studie, což vedlo k sérii čtyř práci vyšlých během r. 1905. Dlužno podotknout, že tehdy práce vycházely i jen během dvou měsíců od zaslání. Nejprve vyšla práce navrhující vysvětlení fotoelektrického jevu, využívající kvantovou hypotézu Maxe Plancka, následovaná výkladem Brownova pohybu. Na konci září je to pak speciální teorie relativity, a nakonec v listopadu ekvivalence hmoty a energie E=mc2. Za práci o Brownově pohybu získává doktorát, a za ten mu zvýší plat; především se ale už může začít ucházet o nějakou akademickou pozici. Přihlásil se do konkurzu na učitele matematily na střední škole, přiložil i všechny své práce, leč nepostoupil ani do užšího výběru. Zkusil se habilitovat na univerzitě v Bernu, předložil své publikované práce, leč byl prvně odmítnut, neb nepřiložil i zvláštní habilitační spis. Po jeho sepsání se v r. 1908 stává soukromým docentem, nicméně pro obživu dál působí na Patentovém úřadě. Ale v r. 1909 vzniká pozice mimořádného profesora na technické univerzitě v Curychu. Prvně se zdálo, že ji získá syn známého rakouského politika, Friedrich Adler. Ten však sám později odstoupil. Leč univerzitní plat byl nižší než v úřadě, a Einstein z praktických důvodů musel prvně odmítnout. Univerzita pak gáži dorovnala, a tak začala Einsteinova čistě akademická dráha.

Už na jaře 1910 však přichází nabídka z německé části pražské univerzity, aby se účastnil konkurzu na místo řádného profesora. Univerzita v Curychu sice naznačila možnost zvýšení platu, leč jen o pětinu. V první fázi se věci v Praze vyvíjely příznivě, v návrhu pro ministerstvo ve Vídni byl Einstein uveden na prvém místě. Pomohlo tomu doporučení od Maxe Plancka, že teorie relativity je patrně tím zatím nejodvážnějším počinem na poli spekulativní vědy (Planckova kvantová hypotéza samotná právě byla výsledkem též veskrze spekulativního přístupu, který se pak postupně potvrzoval). Leč ani toto Planckovo doporučení neučinilo na ministerské úředníky dojem. Dali přednost druhému v pořadí, Gustavu Jaumannovi, jednak proto, že to nebyl cizinec, a také neměl židovský původ . Podle ústního podání však měla, když se dozvěděl, že nebyl už z univerzity odeslán na místě prvém, explodovat Jaumannova ješitnost. Měl totiž odmítnout jít na univerzitu, která - jeho slovy - se honí za modernitami a nedokáže ocenit skutečné hodnoty. Dalo by se parafrází výroku (sporně) připisovaného Einsteinovi říct: Dvě věci jsou nekonečné, vesmír a ješitnost některých lidí, ale s tím vesmírem si ještě nejsem úplně jist. A čísi samolibost pak v Německu vybuchla i poté, co Einstein získal Nobelovu cenu. Hypetrofované ego ovšem vždy bylo a je ve vědě mocným zákulisním hráčem. Nakonec i u nás známe giganta, jehož ješitnost za totality explodovala tak, že neváhal tehdejší moci intimovat korespondenci s emigrantem, jenom aby zabránil opravení svých zcela chybných výsledků a navíc si u moci zajistil přízeň. V Akademii se o tom ale ještě nesmí mluvit pod hrozbou vyhazovu na hodinu - prvně to blokoval ten gigant sám, nyní ti, co mu ty jeho přešlapy pomáhali zametat pod koberec. Ať tak či onak, Einstein jako náhradník pro c. a k. ministerstvo tím byl zpátky ve hře, nicméně bylo třeba ještě ošetřit dvě formality. Einstein původně uvedl, že je bez vyznání. Nebylo sice až tak důležité, jakého je uchazeč náboženství, ale nějakého být musel - bezvěrec byl z principu nepřijatelný. Einstein tedy změnil názor, a uvedl judaism. Současné souhlasil přijmout rakousko-uherské občanství. A tak byl na začátku r. 1911 v Praze ustanoven řádným profesorem (s platem dvojnásobným než s jakým začínal v Curychu). Na konci března již bydleli na Smíchově v Třebízského ulici (nyní Lesnická).

Pocity z relativně krátkého pobytu v Praze byly u obou manželů smíšené. Měli zde dobré materiální podmínky a Einstein zde pokračoval s úvahami směrem k obecné teorii relativity, které počaly ještě na Patentovém úřadě v r. 1907. V Praze se dopracoval k možnosti odklonu světla gravitačním polem Slunce, což nakonec umožnilo i úspěšné ověřování teorie. Na druhou stranu si stěžoval, že mu nevyhovovala společnost, ve které se v Praze pohyboval, její snobství. Mileva zde byla prakticky izolovaná. U obou však pod povrchem narůstal pocit vzájemného odcizování se. To se projevilo Einsteinovou cestou do Berlína na Velikonoce 1912, kde se sblížil se svou o tři roky starší sestřenicí Elsou, fakticky s ním spřízněnou z obou stran. Elsa tehdy byla rozvedená se dvěma dcerami a během těch Velikonoc v sobě nalezli vzájemné zalíbení, jak vyplývá z následné korespondence. Mezitím ale pokročila původně se vlekoucí možnost získání řádné profesury v Curychu. Po formálním schválením úřadem císaře Františka Josefa I., Einstein z profesorského místa v Praze rezignuje a rodina se v létě 1912 stěhuje zpět do Švýcar. Krátké pražské působení dalo vzniknout jedenácti publikacím (byť jinak přednášel pětkrát týdně). Jeho nástupcem se stal vídeňský fyzik Philipp Frank. Ten po Einsteinovi zdědil i jeho uniformu císařského profesora. Poté, co Frank sám emigroval do Spojených států, byla Einsteinova uniforma po příchodu nacistů objevena a teatrálně spálena na hranici.

Návrat do známého a jim příjemného prostředí Curychu nabízel šanci i zvrátit vývoj k manželské krizi. Einstein se skutečně - avšak neúspěšně - pokoušel vztah s nekomplikovanou leč obdivující Elsou ukončit. Do toho však přišlo pozvání do Berlína, které zahrnovalo profesuru, ředitelství nově vznikajícího Ústavu pro fyziku v rámci Společnosti císaře Viléma, a členství v Pruské akademii věd. Tato nabídka - co se neodmítá, řečeno prostřednictvím klišé našich celebrit - byla finalizována, když císař Vilém II v listopadu 1913 schválil Einsteinovo členství v Akademii.

Do Berlína se Einstein přesunul začátkem dubna 1914, Mileva se syny dorazila o měsíc později. Leč manželská krize se spíše zintezivnila. Prostředníkem mezi oběma stranami se stal Fritz Haber, ředitel Ústavu císaře Viléma pro fyzikální chemii a elektrochemii, a pozdější Nobelista za vysokotlakou syntézu čpavku. Výsledkem byl písemný kontrakt, který redukoval manželství na smluvní záležitost s definovanými podmínkami. Milevě a synům zajišťoval přibližně polovinu Einsteinova základního příjmu. Ta se syny přesídlila zpět do Curychu, zatímco Albert se odebral do domu Elsy. Několik dnů poté vypukla první světová válka. Zatímco Einstein patří k pacifistům, Haber se stává vedoucí postavou v německém vývoji chemických zbraní. Bezprostředně po jejich prvém nasazení na belgické frontě Haberova manželka Clara, manželovo válečné angažmá odmítající, spáchá sebevraždu jeho služební pistolí.

K rozvodu Einsteinových de jure došlo až v únoru 1919, s příslibem Milevě, že obdrží celou finanční odměnu spojenou s Nobelovou cenou, až bude Albertovi udělena. Sňatek s Elsou pak následoval v červnu. Einstein i přes období rozpadu svého prvého manželství vytrvale pracoval na obecné teorii relativity s cílem postihnout gravitaci a provázat ji s koncepty prostoru a času. Finální stádium pak už probíhalo v zázemí vytvářeném oddanou a praktickou hospodyní Elsou – sňatek uzavřeli v červnu 1919. V prvních letech Einsteinova působení v Berlíně fungovala jako jeho sekretářka starší dcera Ilse druhé Einsteinovy manželky Elsy. V r. 1918 bylo Ilse jednadvacet let, zatímco její matce 42, a otčímovi Albertovi 39. Teprve v devadesátých letech byl nalezen dopis z 22. května 1918, ve kterém Ilse informuje svého dřívějšího milence o události dosti šokující nejen tehdy ji, ale vpodstatě udivující i dnes. Ilse píše, že odpolední škádlení náhle vygradovalo v Albertovu nabídku, že si vezme ji namísto její matky. Albert ji tvrdil, že ji miluje, ba miluje ji více než kterýkoliv jiný muž vůbec kdy bude. A že matka je svolná ustoupit stranou, pakliže to Ilse učiní šťastnou. Ta však Alberta chápe jako druhého otce, instinkt ji říká, aby se za něj neprovdávala, ale chce v té věci poradit. V záhlaví stalo velkým písmem, že dopis má být ihned spálen, leč k tomu nedošlo. A nedošlo také ani na ten Albertův blouznivý návrh, nýbrž na ten sňatek s matkou Elsou – toto jejich manželství trvalo až do její předčasné smrti v r. 1936. Ilse sama zemřela o dva roky dříve na tuberkulozu. Vedle Ilse (1897–1934) však Albert vyženil i druhou nevlastní dceru - Margot (1899–1986). A právě ta se sehrála důležitou roli v příběhu možného Einsteinova pražského syna.

Na tento příběh jsem občas narazil v zahraničních médiích jako New York Times či Los Angeles Times – a potažmo i v mých oblíbených Japan Times. Někdy začátkem sedmdesátých let měla dcera Margot zprostředkovaně kontakovat jistého Luďka Zakela z Prahy s informací, že jeho skuečnou matkou je Elsa, a otcem Albert Einstein. Luděk Zakel do té doby za svou matku považoval paní Zaklovou, která ho vychovala. Ta sice skutečně v roce 1932 porodila syna, ten však po porodu zemřel. V té době však v téže nemocnici pobývala i těhotná druhá Einsteinova manželka Elsa. Ta se k porodu do Prahy uchýlila ze společenských důvodů, faktorem patrně musel být i její už dosti vysoký věk (ale podle guinnessworldrecords.com: Dawn Brooke became the oldest natural mother when she gave birth at the age of 59 years). K tomu také asi přispěly i nestabilní německé poměry před blížícím se nástupem nacismu k moci. A Elsa v Praze porodila syna – který byl hned dán k adopci právě paní Zaklové (oba synové se měli narodit ve stejný den). O této události se v nemocničních archivech ale žádná informace nenašla, dost možná ani v rámci utajení do nich nebyla zanesena (měla jen existovat svědectví zaměstnankyň). Luděk Zakel se měl snažit na základě této přece jen neurčité informace získat americké občanství, ale neuspěl. Vystudovat měl fyziku, ale nepodařilo se mi nalézt žádnou vědeckou práci s jeho jménem (možná vystudoval učitelství fyziky). Měl sám mít i potomky, ale na nějaké další vyjasňování tohoto nejasného příběhu jsem zatím nenarazil.

Albert Einstein opustil Německo v prosinci 1932, aby se do něj už nikdy nevrátil. Nástup Hitlera k moci v lednu 1933 totiž obrátil i život Einsteinových naruby. V odporu proti nacismu se Einstein vyjádřil, že už nevstoupí na německou půdu. Zřekl se členství v Pruské akademii věd, čímž jen o něco předešel svůj vyhazov z ní. Nacistická moc na to odpověděla prohlášením sekretáře Akademie, že není žádného důvodu litovat ukončení Einsteinova členství v Akademii. Na zasedání Akademie téhož týdne, nobelista z r. 1914 Max von Laue žádal odmítnutí sekretářova prohlášení, leč jeho návrh se už nikdo neodvážil podpořit. Einstein propad německých akademických poměrů zhodnotí odsudkem, že mezi Němci je jen pár ušlechtilých osobností. V dubnu 1933 vydávají nacisté dekret, že nikdo židovského původu (stačí židovský prarodič) nemůže zastávat místo ve veřejné instituci. Dekretem bylo postiženo i 14 nositelů Nobelovy ceny, nebo 26 profesorů teoretické fyziky (z počtu šedesáti v celém Německu).

Tak jak byl Einstein kritický k chybám jiných, byl nakonec podobně kritický i stran své schopnosti vést hamonický život s nějakou ženou (řečeno jeho vlastními slovy čtyři týdny před smrtí) - aktivita to, ve které jsem já sám dvakrát selhal dosti uboze. Tou dobou byla Mileva už sedm a Elsa devatenáct let po smrti. Albert Einstein zemřel 18.4.1955 na prasknutí aneuryzmatu aorty, kterážto výduť byla u něj diagnostikována již v r. 1948.

Foto u perexu: Albert Einstein se svou druhou chotí Elsou (Odkaz).

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0